PRIVET, SOLDAT [bucky barnes]

3.

„Jsi připravená na dnešní trénink?" zeptal se a poupravil si vlasy, které mu překážely ve výhledu. Nedokázal uvěřit, že to mají téměř za sebou. Že po těch všech společně strávených měsících ji má nechat jít na misi – a dokonce samotnou. Nedokázal uvěřit tomu, že jí už nebude krýt záda. A dívka to také pořád očividně moc nepochopila. „Je to náš poslední."

„Vymlátíš ze mě duši?" uchechtla se a voják s malým úšklebkem protočil očima. Postavili se naproti sobě a připravili se k boji. Voják nechtěl být ten, co udělá první krok – proto po pár vteřinách dívka zaútočila na nohy, které měl jako jediné nechráněné. Voják kolem ní obmotal ruce a snažil se ji shodit na zem, ale bruneta se mu vysmekla a než se nadál, stáhla ho dozadu za vlasy. Voják trochu vypísknul, protože to nečekal, ale stejně jí zasadil ránu do břicha, která ji donutila pustit jeho vlasy. Pohodil hlavou, aby se těch vlasů zbavil a zavrtěl hlavou.

„Vážně jsi se zlepšila," využil chvíle, kterou dívka věnovala jenom jeho slovům, rychle ji podkopnul nohy a nechal spadnout zády na zem, „Ale ne tolik, aby si mě mohla přeprat."

„Byla jsem blízko!" zafuněla ze země a přijala vojákovu nabízenou ruku. Všimla si, že na ni nekouká, proto se rychle zvedla proti jeho břichu a kolenem do něj kopla. Než stihnul cokoliv udělat, praštila ho loktem do zad a zkřížila jeho ruce za zády, přičemž se na něj posadila. „A co na tuhle rvačku řekne sám velký Winter Soldier osobně?"

„Že to byla podpásovka," jeho hlas byl tlumený podlahou, do které mluvil, přesto v něm dívka slyšela malý náznak pýchy. Pustila jeho ruce, díky čemuž se voják téměř ihned přetočil na záda a postavil se jako první. Chvíli na ni koukal, než ji vytáhl na nohy dřív, než mu moha jakkoliv dál ublížit. „Ale tohle bylo fakt dobrý. Přeper mě ještě dvakrát a budeš u mě mít hotovo."

„To v životě nezvládnu," trochu vykulila oči, ale připravila se znovu. Voják na ni ale chvíli jenom koukal s podezíravým výrazem. „Co je?"

„Čekám, kdy začneš protestovat proti tomu, abychom dál cvičili."

„To se nestane. A teď pojď, chci to mít za sebou." Muž téměř ihned vyrazil proti ní a snažil se ji dostat co nejrychleji na zem. Jejich boje neměli pravidla – stejně, jako je nemá pravý boj, na život a na smrt. Jediné, co mohlo boj zastavit, byl jeden z bojujících na zemi a druhý na něm. Trvalo to déle, než ten předchozí. Všechny triky, které se za ty měsíce dívka naučila, už dokázal vykrýt, a jelikož jí už docházely síly, vrhla se po každé variantě, která v tu chvíli proletěla její myslí – a ani si jí nerozmýšlela, protože věděla, že nerozhodnost zabíjí. Proto ve chvíli, kdy se voják otáčel, aby jí zasadil ránu zezadu, prsty pevně zabořila do kůže poseté jizvami kolem jeho bionické ruky. Voják se přestal bránit a po chvíli ležel na zemi. Dívka, která na něm seděla, zaklonila hlavu a zhluboka dýchala. Až pozdě si uvědomila, že slyší tiché vzlyky. Rychle sklopila pohled na vojáka, který se držel za paži, oči pevně zavřené, přesto se slzy přes bariéru dostaly a sjížděly po tváři. „Proboha, já se moc omlouvám! Nechtěla jsem, já... chceš něco donést? Já- proboha!"

„Ne, za chvíli to bude v pohodě," procedil skrz zuby a podíval se do vyděšené tváře své svěřenkyně. Pomalu svoji ruku přesunul k vlasům, které jí bránily ve výhledu a sledoval, jak se trochu zachvěla. Jenomže v tu chvíli se naplno opřel o svoji bionickou ruku a přetočil ji pod sebe. „A možná, že to bylo v pohodě i předtím."

„Ty seš tak neuvěřitelně...blbej!" zakřičela a začala mu bušit pěstmi do hrudi. Voják se uchechtl, než jednou rukou chytil ty její a přišpendlil je nad její hlavou k zemi. Byl u ní blízko – když se nadechla, její hrudník se dotýkal toho jeho. „Jsi fakt příšerný. Bála jsem se, že jsem ti doopravdy ublížila."

„Promiň, doll," zašeptal a dívce naskočila husí kůže. Už to oslovení několikrát slyšela, nedokázala si však vybavit kde. Jenomže v tu chvíli, už to nemusela řešit, protože se voják pomalu naklonil, přesto však zůstával pořád dost daleko na to, aby to konečně udělal. Bruneta ho chytila za vlasy – ne tak, jako předtím, ale jemně, jako by se snad měl rozbít – a jemně přiložila své rty na ty jeho. Jeho bionická ruka se obmotala kolem jejího pasu pevněji, než kdy dřív. Nevěděl, co to do něj vjelo, ale ten pocit mu něco připomínal – i přesto, že nevěděl co, líbil se mu ten pocit mít ji takhle blízko. Jenomže tohle nesmí. Ve chvíli, kdy si to uvědomil, se rychle zvednul a nechal ji ležet na zemi, zatímco přešel ke dveřím a chtěl odejít. Ještě se otočil na brunetu, která se zvedala ze země a pousmál se. „Jsi připravená na misi. Rád jsem tě učil. Tak na nějaký misi, doll."

***

Pomalu se otočila na bok, aby se nekoukala pořád na stejné místo. Zeď jí na jedné straně už přišla nezajímavá, tak ji musela zkontrolovat i na druhé straně. Budova se zdála až podivně tichá – i v noci tu vždy slyšela, jak někdo křičí na někoho jiného nebo jak tudy prochází stráž. Jenomže dnes nic neslyšela. Pomalu se zvedla a otevřela dveře. Překvapilo ji, že jsou otevřené, ale vůbec se nezlobila – navíc, neslyšela ještě ani jednu stráž procházet kolem jejího pokoje. Ukryla se do stínů kolem stěn. Dokonce i chodby byly dnes v noci málo osvětlené. Přestože nikoho neslyšela, rychle proběhla chodbou směrem k laboratořím. Nevěděla, co přesně hledá – věděla, že i když uvidí svoji nebo jeho složku, pořád je tu malá šance, že si na všechno zázračně vzpomene.

Laboratoře byly před ní nadosah – před ní byly odpovědi na otázky, kdo vlastně jsou. Nebo spíše kým bývali. Jenomže v tu chvíli uslyšela kroky přímo před ní. Rychle zabočila do chodby nalevo a pořád utíkala neslyšně dál a dál. Došlo jí, že neví, kam to vlastně doběhla. Otočila se kolem dokola, ale kroky se pořád přibližovaly. Rychle vlezla do jedněch ze dvou dveří, které kolem ní byly. Koukala malým okénkem, zatímco jí vstávaly chlupy po celém těle.

V místnosti byla neuvěřitelná zima. Všimla si, že dva strážní se přibližují. Rychle se skrčila pod okénko, aby na ni neviděl a teprve, až když uslyšela, že jsou pryč, se odvážila otočit na to, co bylo uvnitř místnosti. A měla co dělat, aby hlasitě nevyjekla. Byl tam. Jeho obličej osvětlovalo jemné, nažloutlé světlo – jenom na to, aby viděla mráz, který kreslil obrazce po skle. Přešla až k boxu a zadívala se zblízka na jeho obličej, což bylo před namrzlé sklo nadlidský úkol. Pomalu položila bříška prstů na ledové sklo a přikryla si ústa druhou rukou. Nevěděla, co má dělat. Bála se, opravdu se bála. Opatrně vycouvala z místnosti – ještě jednou se na vojáka podívala, než za sebou zavřela dveře a zamířila si to rovnou k laboratořím.

***

Najít jejich složky bylo těžší, než si představovala. Jelikož nevěděla svoje, ani jeho jméno, bylo hledání o to těžší. Prohrabala jich tak milion, než našla jednu se jménem JAMES BUCHANAN BARNES. Pomalu ji vytáhla a otevřela ji. Bylo tam všechno – datum narození, jeho předchozí povolání, zkrátka všechno. Byla tam přiložena fotka hned po jeho nálezu a po jeho předělání na Winter Soldiera – jedna z novějších. Při té při nálezu si všimnula, že namísto levé ruky má jenom malý pahorek. Projížděla ostatní složky dál – tentokrát ty ženské. Těch bylo podstatněji méně, než těch mužských, přesto otevírat každou, aby se podívala na fotku, bylo velmi náročné.

TAISSA PHILLIPE FAMBERLEIN. Srdce ji na chvíli přestalo tlouct, než začalo ještě ve větším rytmu než kdy dřív. Na té fotce byla ona, s kratšími vlasy, než má teď, přesto si byla pořád poměrně podobná. 2.8.1920. Nevěděla, co je teď za rok, ale pochybovala, že nějaký ten čas vůbec uběhnul – vypadala téměř stejně. Jenomže pak si vzpomněla na Jamese, který momentálně byl zamražený v boxu. Zavírali ji tam taky? Proto vypadá pořád stejně? A proč si nic nepamatuje? Pomalu si pročítala svůj životopis, když si něčeho všimnula.

SLOUŽILA JAKO MEDIK V ODDÍLU 107.

Rychle znovu otevřela Jamesovu složku a podívala se, v jakém oddílu sloužil. 107. Nechápavě létala pohledem mezi svojí složkou a tou jeho. Jako by jí to najednou všechno docvaklo – vzpomněla si na svůj sen, který měla a tu chvíli, kdy vojákovi řekla Bucky. Bucky byla zkratka pro Buchanan. Pomalu si prohrábla vlasy a snažila se přijít na nějaké další vzpomínky, nic se jí však nevybavovalo. „Kdo sakra jsme, Bucky?"

Snažila se otočit na další stránku složky, jenomže v tu chvíli ji někdo prudce chytil pod krkem a jediné, na co si naposledy vzpomínala, byly dlouhé tmavě hnědé vlasy, které ji šimraly po tváři.