PRIVET, SOLDAT [bucky barnes]

1.

V kolenech jí křuplo, jak na ně silně dopadla. Do očí se jí nahrnuly slzy, ale ona věděla, že nemůže dát ani jedné volný průchod. Zhluboka se nadechla a znovu se zvedla. Muž, který ji dnes už popáté dokázal přeprat, několikrát zakroužil svojí bionickou rukou kolem dokola, aby se nenudil. Doufal, že po takové době už bude schopná předvést něco lepšího. „Tak honem, nemáme na to celý den."

„Potřebuju pauzu," zamumlala bruneta a upravila si culík, který se jí na temeni pomalu ale jistě rozpadal. Jeho modré oči se zarývaly do těch jejích zelených a dokonce si i na chvilku pomyslela, že jí přeci těch pět minut pauzy dopřeje, ale v tu chvíli zavrtěl hlavou.

„Nepřítel nikdy nemá pauzu," zamručel a než se stihla nadát, už znovu ležela na zemi, tentokrát zády a popadala dech, který jí voják vyrazil. Věděla, že to jako vždy dotáhne do konce. Nikdy se nespokojil jenom s tím výpraskem, že jí vyrazil dech nebo že ležela na zemi - vždycky se jí snažil donutit bránit se do posledních sil, které měla a když už málem brečela, že nemůže, konečně ji pustil. Proto dřív, než se k ní stihnul dostat podruhé, se rychle odkulila na stranu a zvedla, aby měla aspoň nějakou šanci se bránit. Předloktím se snažila krýt všechny rány, které byly mířené na břicho či obličej, ale přesto to vypadalo, že dřív nebo později znovu spadne na kolena, že znovu spadne na své dno.

Ani nevěděla, jak ji to vlastně napadlo - v jednu chvíli to vypadalo, že už pomalu klečí na zemi, ale v tu druhou to byl její trenér, co se krčil u země a držel se jednou rukou za holeň a druhou za rozkrok, kam mířily oba její kopy. A ona byla upřímně ráda, že oba kopance stály za to. „Tohle byl risk."

„Risk je zisk."

„Ne, když proti tobě jde někdo o polovinu větší a silnější než ty," pronesl voják a zaútočil znovu. Žena se snažila co nejvíce vyhýbat výpadům, které proti ní voják dělal, bylo to však těžší, než se zdá. „Zatím si vedeš dobře."

„Nemám sílu, nezvládnu to," zavzlykala, ale přesto zkusila jeden z výpadů, které jí naučil. On se mu ale obratně vyhnul a zkroutil jí ruku za zády. Prsty jeho umělé ruky se jí bořily do kůže čím dál víc a její tváře už byly celé rozkousané z toho, jak se snažila potlačit pláč. Jenomže ve chvíli, kdy přestala cítit celou ruku, rozbrečela se naplno, což konečně donutilo vojáka podívat se na končetinu, která pomalu ale jistě modrala. Pustil jí a rychle jí chytil kolem pasu, aby nespadla na zem - věděl, že by se neudržela a že by jistě padla tváří na zem. „Jsem k ničemu, nikdy tě nepřeperu."

„Takhle agent Hydry nemluví. A uvědom si, že ne všichni jsou jako já," uchechtl se a podíval se jí do očí. Z téhle blízkosti byla ještě zvláštnější než předtím - někoho mu matně připomínala, netušil však koho, stejně tak on jí. Bylo to jako všechny ty matné dětské vzpomínky, které si myslíte, že uchováváte v paměti, ale když se je snažíte vydolovat, ne a ne si vzpomenout, o čem ta vzpomínka je. Jenom tam je.

Vojákovy koutky rtů udělaly nějaký zvláštní pohyb - trochu to vypadalo, jako když se snažil usmát, ale moc mu to nešlo. „Dneska ti to celkem šlo. A teď jdi, ať už tě dneska nevidím."

Překvapeně pootevřela pusu, aby něco řekla, ale v tu chvíli jí voják pustil, až ji málem zradila kolena. Nakonec to ale ustála a celá unavená se vydala pryč z tréninkové místnosti do sprch. Dlouho sledovala svoje jizvy, zatímco jí na hlavu tekla horká voda. Všechny ty jizvy jí připadaly ošklivé, ale na ty, které měl její trenér kolem své bionické ruky žádná neměla. Často přemýšlela, od čeho je má - jestli od amputování ruky nebo nasazení té umělé... jestli se ji snažil strhnout, nebo snad někdo jiný. Věděla však, že to je jedno z jeho citlivých témat - kdykoliv, kdy je jenom na chvíli viděla, začal být ještě nepříjemnější než obvykle, pokud to bylo vůbec možné.