Instinkt 1: Volání svobody - AK2022 (DOKONČENO✔️)

V. Změna stylu

Alicent

Zabalila jsem si vše potřebné, co jsem se mi bude cestou hodit. Takže prakticky všechno, co jsem v bytě měla. Kromě dekorací nábytku, které tam klidně mohly zůstat pro jinou Julietinu spolubydlící, jsem zabalila své osobní věci od oblečení po ty nejmenší serepetičky jako byly make-up a šperky.

Všechnu hotovost jsem si roztřídila do jednotlivých kapsiček v kufru, abych každý den neutratila více, než je nutné.

Asi jsem byla blázen, ale dokázala jsem vše narvat do tří velkých kufrů. Pak jsem se na sebe podívala do zrcadla v koupelně.

,,Jsi si jistá, tě to chceš udělat? Ten Aaron vypadal, že mu na tobě opravdu záleží," řekla trochu váhavým hlasem Juliet.

,,Ty ho ale neznáš tak, jako já," povzdechnu si, ,,nebyla bych s ním šťastná. Proč myslíš, že jsem ho tehdy opustila? Cítila jsem se jako ptáček v kleci, kvůli jeho majetnickosti a žárlivosti. Byl vzteklý vůči každému muži, který se na mě jen mile usmál..." Zavrtím hlavou. ,,Nechci to prožívat znovu."

,,Ale tobě na něm taky záleží," námítla drobná zrzka za mnou a já se zamračila.

,,Možná... Byla jsem s ním tehdy více jak půl roku... Ty vzpomínky skutečně nesmažu, ale zůstanou jak ty dobré, tak ty špatné." Odmlčela jsem se a otočila se k Juliet čelem. ,,Kdy přijde ta Monique?"

Zničehonic se ozvalo zvonění a to mi jako odpověď stačilo. Spokojeně jsem se usmála.

Juliet odběhla naší černovlasé kamarádce otevřít a já šla mezitím připravit kávu.

Monique z nás tří byla nejstarší, konkrétně byla starší o dva roky než já. Studium měla ukončené již dávno, s výučním listem byla kadeřnice, šťastně vdaná a měla ročního syna Olivera.

A protože byla na mateřské, tak si přivydělávala právě tím, že chodila ke známým domů a o jejich vlasy se starala, zatímco o malého Olivera se staral buď její manžel Dennis nebo někdo, kdo měl v domácnosti opečovávaného člověka čas. V našem případě se o toho malého černovlasého chlapce starala Juliet, zatímco Monique změní mou vizáž.

Zrovna rychlovarná konvice dovařila vodu, když se ve dveřích objevila naše kamarádka.

,,Monique, tak ráda tě vidím," usměju se a cupitám jí obejmout.

,,No ahoj, těhulko," zasmála se černovláska přede mnou a jemně mě objala, ,,jak se daří?" Zeptala se zatímco mě pohladila po břiše.

,,Ale jde to," uchechtnu se, ,,jen mi prcek dává dost zabrat."

,,To se nedivím, vždyť už je to velká holka," ušklíbla se černovláska.

,,A kde máš Olivera?" Zeptám se, když vidím, že ani Juliet nepřinesla malého chlapce, kterého jsme občas hlídaly, když nás přišla Monique ostříhat.

,,Tentokrát ho hlídá jeho táta," uchechtla se a otočila se k obří tašce, kde měla barvy na vlasy, pouzdro s kadeřnickými pomůckami, fén, hřebeny a žehličku i kulmu na vlasy.

,,Tak jak to bude? Jako vždycky? Sestřihnout k lopatkám a trochu prostříhat, abys je neměla tak husté?" Zeptala se, zatímco já zalila horkou vodou jednu kofeinovou a dvě bezkofeinové kávy.

Moje vlasy vždycky rostly hrozně rychle ale nenechávala jsem stříhat tak často, proto nebylo divu, že jsem je vždycky měla dlouhé až k pasu a Monique mi je pak stříhala k lopatkám. A nikdy jsem si je nebarvila, vždy jsem je nechávala přirozeně medově hnědé.

,,Tentokrát bych chtěla jít do něčeho razantnějšího," přiznala jsem a zalila kávy mlékem.

,,Ano?" Otočila se ke mně čelem a v očích se odráželo zmatení a zvědavost zároveň.

,,Chci být blond, ostříhaná na ramena," prsty jsem naznačila, kam se vlasy mají sestřihnout.

Juliet i Monique na mě zíraly, jako bych spadla z višně a já se jen nevinně zaculila.

,,Páni... Co tě přimělo k takové změně?" Zeptala se překvapeně černovláska přede mnou, ale skutečně na můj požadavek začala vyndavat vzorník barev.

,,Prostě jsem si řekla, že bych jako mamina mohla začít žít trošku jinak," řekla jsem rychleji, než stihla vypustit něco z úst Juliet, která se už nadechovala, aby něco řekla, ,,a změna vizáže je perfektní start."

Monique kmitla obočím vzhůru a spokojeně se zazubila. ,,Tomu říkám odhodlání. Tak já si namíchám barvy a můžeme se do toho pustit."

,,Já rychle jen skočím pro něco do obchodu," ozvala se Jul a já na ni mrkla. Já věděla, pro co přesně utíká. Šla koupit něco, co budu potřebovat já - modré kontaktní čočky.

Monique se po namíchání barev konečně pustila do mých vlasů a já byla spokojená, že se Monique na nic víc neptala a já se těšila, až sama sebe uvidím v zrcadle. Věřila jsem, že budu k nepoznání.

Poté, co mi Monique vlasy nabarvila, počkala jsem několik minut a šla si vlasy umýt nad vanou. Monique mi potom vlasy vysušila a vyžehlila. Mezitím se stihla vrátit Juliet a celou dobu jsme si spolu povídaly a popíjely kávu.

,,Páni, slečno Eteoklová, jste úplně jiný člověk. A moc Vám to sluší," zazubila se na mě spokojeně Monique.

Usmála jsem a odpověděla jí: ,,To protože jedna moje skvělá kamarádka má naprosto kouzelné ruce."

,,Můžeš se na sebe jít podívat," povzbudila mě a já s úsměvem přikývla, načež jsem odběhla do koupelny, abych se na sebe mohla podívat v zrcadle. A nemohla jsem uvěřit, že jsem to skutečně já.

,,Monique, ty jsi skutečně kouzelnice!" Zvolám nadšeně a jdu k ní, abych ji obejmula.

Černovláska přede mnou se spokojeně zazubila. ,,Jsem ráda, že jsi spokojená."

Potom jsem už Monique jen zaplatila, a ta se dala na odchod.

,,Tady jsou ty modré čočky," vydechla Juliet a podala mi krabičku v níž by se měl ten zázrak nacházet.

,,Díky, Jul. Jsi nejlepší," usmála jsem se a zmizela v koupelně. Nandala jsem si je do očí a zadívala se na sebe do zrcadla. Tohle byla vážně změna. A cítila jsem se jako úplně jiný člověk.

Vyšla jsem ven a stanula tváří v tvář Juliet, která si mě měřila pohledem, který říkal, že s celou touhle akcí nesouhlasí, ale, že mi rozumí.

,,Dobře, musím říct, že kdybych byla na ženský, tak si to s tebou klidně i rozdám," naklonila hlavu na stranu uznale a já vyprskla smíchy.

,,Tak díky," zazubím se.

,,Jen mi řekni, kdy chceš vyrazit," zvážněla opět, a já taky.

,,V noci... Abych měla jistotu, že Aaron bude spát a já ho neměla za zadkem," rozhodnu se, a na to mi Juliet odpověděla jen mírným pokývnutím.

---

Večer tu byl rychleji, než jsem čekala a já počkala do půlnoci, pak jsem společně s Jul svezly mé kufry až do přízemí a k mému autu, tmavě modré Kie.

,,Dej mi zítra vědět, kde jsi a jestli jsi v pořádku, Ali. Celá tahle záležitost se mi nelíbí a mám o tebe strach," objala mě Jul a já si tiše povzdechla. Začínala jsem pociťovat vinu, ale musela jsem si stát za svým.

,,Dám ti vědět hned ráno, neboj," ujistím ji a otevřu dveře od místa řidiče.

,,Šťastnou cestu..." Hlesla Jul, já se shovívavě usmála.

Přikývla jsem, konejšivě se usmála a zavřela jsem dveře, připoutala se, nastartovala motor a vyrazila vstříc noční krajině.