Instinkt 1: Volání svobody - AK2022 (DOKONČENO✔️)

XVI. Stvořitel a druh

Caleb

Vlčí paralýza byla bohužel v naší rodině dost častá. Vlkodlačí krev naší rodiny Youngů byla velmi divoká a ne jednou nějaký vlkodlak ze smečky po útoku vnitřního vlka někoho z naší rodiny zemřel.

To je prokletí za to, že vaše příjmení je Young. A nebo jste byli některým Youngem proměněn. Což je momentálně případ Alicent.

Pokud se ale Alicent nenaučí se svou vlčicí komunikovat a spolupracovat, přesvědčit ji, aby se jí Iridae ukázala a tím se snížilo riziko časté vlčí paralýzy, tak to může být jenom horší.

Budu ji to muset naučit. Budu ji muset jakožto její stvořitel naučit kontrolovat vnitřního vlka i její přeměnu. Musím najít Iridainy slabiny a těmi ji provokovat, aby měla tendenci se projevovat a tím měla Alicent větší šanci se na ni napojit. Ale bude to těžké. Někteří vnitřní vlci v naší rodině byli opravdu krutí. A paličatí k tomu.

Mlčky jsem na Alicent koukal, zkoumal jsem ji a snažil se někde v jejích očích najít něco, čím bych zjistil momentální aktivitu její vlčice.

Avšak čistě hnědé oči dokazovaly, že Iridae se stáhla do ústraní, aby nabrala energii.

Aracain uvnitř mně chodil sem a tam jako zvíře v kleci. Byl z toho nervózní. Oběma nám bylo jasné, že když se Alicentino pouto s Alfou zlomilo kvůli tomu, že jsem ji přeměnil, tak bylo velice pravděpodobné, že pouto spřízněných duší nyní spojí s Alicent mně.

A už se to vlastně stalo, protože už před porodem byl Aracain z její blízkosti celý mimo a její pach pro mně byl jako droga.

Alicent tam seděla jako hromádka neštěstí zničená z toho, že zavinila smrt tří vlkodlaků a tím ještě více prohloubila nedůvěru a nenávist ve zbytku smečky. A samozřejmě ještě více prohloubila touhu v Alfovi, který není schopen přijmout fakt, že už nejsou poutem spřízněných duší svázáni, získat Alicent pro sebe.

,Musíme si ji co nejdříve přivlastnit, označit ji. A ona si musí označit a přivlastnit nás,' promluvil Aracain. A já věděl, že má pravdu. Žel Bohyni jsem měl ale pocit, že Iridae nikomu nedovolí, aby si na ni dělal nároky, a proto jsem musel Alicent nejprve vycvičit.

Možná bych takhle seděl, zíral a přemýšlel do nekonečna, kdyby se nerozezněl zvonek.

Cukl jsem s sebou a Alicent vedle mně nadskočila a pohled přesunula k předsíni. To už se ze zamyšlení probrala i Nori, která tam vlastně trčela celou dobu s námi.

,,Dojdu otevřít," vydechla má mladší sestra a já přikývl. Kouknu na Alicent, která se rozklepala a z pachu jsem poznal, že má strach. Tak jsem se k ní naklonil a opatrně ji vzal za ruku.

,,Licie," oslovím ji opatrně zkráceninou, kterou jsem akorát vymyslel, a Alicent se na mně překvapeně podívala. ,,Nic se neděje. Jsem tu s tebou. Ochráníme tě, já i Nori, dobře? Můžeš nám věřit." Podívám se jí do očí.

Alicent chvíli váhá a pak stisk ruky jemně opětuje a přikývne.

Usměji se a pak už se pohledem zaměřím na vstupní dveře do obýváku, ze kterých právě vyšla Eleanor a za ní šla šedovlasá žena, které mohlo být okolo šedesáti let.

Stařenka vypadala čile a k světu. Na tváři měla milý úsměv a v zelených očích jí energicky jiskřilo. A i když byla hubená, díky její vlčí podstatě měla i jemně vyrýsované svaly.

,,Ach, Calebe," usmála se a okamžitě šla ke mně, aby mě mohla obejmout. Vstanu a objetí jí opětuji.

,,Teto Sheilo, rád tě vidím," usměji se na ní.