Instinkt 1: Volání svobody - AK2022 (DOKONČENO✔️)

XX. Zvyky a pouto

Alicent

Vejdu do předsíně a zavřu za sebou dveře. Chytnu se za hlavu a o dveře se opřu. Měla jsem pocit, že mi snad ta hlava praskne. Hlasitě zafuním a potom zakňučím.

,,Ali?" Za dveřmi do obývacího pokoje vykoukne Eleanořina hlava. ,,Všechno dobrý?"

Zavrtím hlavou v zápor. ,,Ne. Není. Ti dva pořád oba štěkají jako psi... A hádají se o jednu kost... A hádej, kdo ta kost je," pronesu trpce a kouknu na Eleanor, které cukaly koutky úst vzhůru, i když se to snažila skrývat.

,,Joo, já vím. Psi jsme tu v podstatě všichni," zamručím, ,,ale já nejsem žádná trofej, o kterou se budou prát a nakonec ji jeden z nich dostane... Takhle to přeci nefunguje!" Rozhodím rukama do stran a probodnu Eleanor pohledem.

Její culení zmizelo a to nemluvím o těch škodolibých jiskřičkách. Nervózně přešlápla na místě a odkašlala si: ,,Vlastně... Vyvedla bych tě teď trochu z omylu."

,,Co?" Nadzvednu obočí a nakloním hlavu na stranu.

Hnědovláska kývla, abych ji následovala do obýváku, což se také stalo. Posadila jsem se na pohovku, zatímco El nechala vařit vodu a připravila dva hrnky, do nichž vložila sáčky s čajem. Vlkodlačice se pak posadila naproti mně.

,,Je toho spoustu, co se musíš ještě o naší komunitě a zvycích dozvědět..." Začala Eleanor opatrně a já rukou kývla, aby pokračovala a tolik se neostýchala.

,,Například to, že vlci mají tendence se předhánět mezi sebou, kdo z nich je lepší a kdo má větší šance získat vlčici, o kterou mají zájem. Pokud nezasáhne Bohyně a nezesílí pouto spřízněných duší, vlci jsou schopni mezi sebou soupeřit klidně i několik let, když si vlčice není jistá, který z nich je ten pravý," Eleanor se na chvíli odmlčí a pak trochu otráveným tónem dodá: ,,myslí si, jak je to děsně napínavé a přitažlivé a vlčici tak více upoutají a ona bude dychtivě čekat, kdo z nich vyhraje a s kterým z nich se konečně bude moct spojit poutem..."

Posměšně se ušklíbne a uchechtne se: ,,Ve skutečnosti to vlčici většinou více odradí a tohle soupeření bývá spíše nudou než napínavým dramatem."

,No, za mě je to skutečně nudné. Ani jednoho z nich nechci, tak nevím, co si chtějí dokázat,' ozval se opět hlas Iridae a mně z toho naskočí husí kůže. Její tón byl neskutečně ledový... Navíc mně děsilo to, že ji nevidím. Ale ona mně ano.

,,Ali?" Ozval se z tlumené dálky hlas Eleanor a já s sebou cuknu. Podívám se na ni. ,,Všechno je dobré?"

Ihned pokývu hlavou na souhlas. ,,Ano. Jo. Jen... Jsem se zamyslela," odpovím jí a Eleanor na to přikývla, načež šla zalít čaj, když se voda dovařila. V duchu si hlasitě oddechnu úlevou.

,,Něco jiného to ovšem je, když vlčice při takovýchto soubojích začne k jednomu vlkovi pociťovat více sympatie a empatie. To potom většinou ona sama tyto souboje ukončí a jednoho z nich zvolí za svého druha. To se potom pouto spřízněných duší vyvíjí samo," vlkodlačice donesla hrnky s čajem a položila je na konferenční stůl. Já se ihned natáhla po oranžovém hrnku s bílými květy a napila se, zatímco El si vzala červeno-modrý.

,,Ale jak je možné, že někteří vlkodlaci a vlkodlačice poznají hned, že našli svou spřízněnou duši?" Zeptám se a zavrtím nad tím hlavou. To bylo něco, co mi moc do hlavy nešlo.

,,Záleží, jak Bohyně uzná za vhodné, aby bylo pouto silné. U některých vlkodlaků si myslí, že potřebují více času vybudovat vztah a tak není pouto tolik silné a dává jim jen drobné nápovědy a na zbytek musí přijít sami. U některých si naopak myslí, že do toho mohou... V uvozovkách "praštit"... A dovolí jim poznat spřízněnou duši na první pohled." Eleanor se usmála a v jejích očích se zalesklo něco, čemu jsem moc nerozuměla. Smutek? Nostalgie?

,,A..." Váhavě chci položit další otázku. Odložím hrnek a na pohovce se trochu zavrtím. Měla jsem tušení, že jakmile otázku položím, tak mně Eleanor prokoukne, ale musela jsem se zeptat, ,,co když v tom daném páru to jeden z nich pozná na první pohled a ten druhý ne? Je to možné?"

Eleanor s sebou cukla a já nadzvedla obočí. Neměla bych momentálně s sebou cuknout spíš já, než ona? Nebo tu bylo něco, co mi ještě neřekla?

,,Proč se ptáš?" Zeptala se nakonec a teď jsem věděla, že budeme nervózní obě dvě.

,,No já..." Vydechnu a pak zavrtím hlavou. ,,Jen mě to zajímá."

Hnědovláska přede mnou přimhouřila oči a měřila si mě nedůvěřivým pohledem. Samozřejmě, že mi nevěřila. Ani jsem se jí nedivila. Ale musela jsem to vědět, poněvadž... Já cítila, že Caleb je můj druh. A já potřebovala vědět, jestli to jen Caleb necítí tolik silně jako já nebo ho odrazuje to Iridaino odmítání a vztekání.

,,No já... Mám pocit, že to asi možné je," vydechla nakonec a promnula si prsty na rukou. To samozřejmě vzbudilo můj zájem a chtěla jsem se zeptat, jestli to ona zná, když se zničehonic otevřely a zavřely dveře a v obýváku se objevil Caleb.

,,Je všechno v pořádku?" Zeptala se sestra vlkodlaka před námi a já si Caleba měřila starostlivým pohledem.

,,Samozřejmě... Jen Aarona pořád žere ten incident, co se stal před šesti lety," zavrčel a šel si napustit do sklenice vodu z vodovodu.

To samozřejmě vzbudilo mou zvědavost: ,,Co se-"

V tu chvíli se na mě Eleanor podívala vykulenýma očima a zatínala pevně čelist, rukou naznačovala ať mlčím a mávala jí dost silně v tom vzduchu.

,,Ehm..." Odkašlu si, ,,nechceš si sednout k nám?" Zeptám se a kouknu na Eleanor, která si na poslední chvíli hrábla do vlasů a podrbala se, aby zamaskovala to předešlé mávání, když se Caleb otočil.

,,Ne. Nechci, díky. Já půjdu do lesa. Ale vy si dál povídejte," odsekl podrážděně a to mě spolehlivě donutilo držet jazyk za zuby. Eleanor mezitím zavrtěla hlavou a nebyla jsem si jistá, jestli jí vrtí nade mnou nebo nad Calebem. Nebo nad námi oběma... Sklopila pohled a raději se napila čaje.

,,No nic. Já jdu. Jen si to užijte," řekl Caleb a než jsem stihla něco říct, tak už byl zase pryč.

Jakmile se zaklaply dveře, tak si Eleanor hlasitě povzdechla, odložila hrnek a řekla: ,,Já ho přetrhnu jako hada."