Instinkt 1: Volání svobody - AK2022 (DOKONČENO✔️)

XXI. Minulost Caleba a Alfy

Alicent

Podívám se zmateně na Eleanor, která v obličeji rudla vzteky a zatínala pěst, aby někde něco nerozbila. Zřejmě se tak tak držela, aby fakt něco neskončilo na padrť.

,,Cože? Proč?" Zeptám se zmateně a zavrtím hlavou. Ona se na mě v tu chvíli podívala pohledem, jako by to bylo zřejmé.

Svraštím čelo a pohybem ruky ze strany na stranu naznačím, že absolutně vůbec nechápu, oč jde.

,,Už rozumím tomu, proč ses mě ptala, jestli jde, aby jeden v páru poznal svou spřízněnou duši a ten druhý ne, Ali," pokývala hlavou hnědovláska a já v tu chvíli semkla rty a sklopila pohled k zemi.

Doprčic. K čertu se vším... Že já se vůbec ptala, že jo... Povzdechnu si sama nad sebou a nad celým tím problémem.

Že já do toho vůbec šťourám. Vždyť přeci Iridae nechce druha! Proč by mě to vlastně mělo trápit, jestli ke mně Caleb něco cítí či nikoliv, když Iridae o to nestojí?

,,Vlastně... Ano... Stává se to, žel Bohyni..." Mykla rameny a zadívala se někam dolů na zem.

Párkrát mrknu. Vážně tady právě teď řekla ,žel Bohyni'? Má snad podobný problém? Nebo pochopila mou situaci a jednoduše jí to mrzí za mně? Proč ti sourozenci Youngovi jsou jako zavřená kniha na zámek? Nelze v nich číst!

,,Mám podobný problém... Jenomže ty máš to štěstí, že Caleb si to uvědomuje... Jen to nechce říct," koukla na mě zcela vážně a já vlastně vůbec nevěděla, jak na to reagovat. Co udělat nebo říct? Proč jen byli Youngovi tak strašně komplikovaní?

Pohledem ji vyzvu ať pokračuje.

,,Sama mám takový problém. Jenomže on o tom ani neví, protože je zaslepený bývalou láskou a nechce si připustit, že by tu mohl být i někdo jiný, než ona... Než ta která ho už kdysi, a nyní znovu, odmítla," povzdechla si hnědovláska a prohrábla své lokny, pak se natáhla pro hrnek s čajem a pořádně se napila.

Svraštím obočí. Kolik vlkodlaků v téhle smečce může být takto slepých, sobeckých a neschopných zapomenout na minulost?

,O důvod víc z téhle smečky odejít! Není to nic pro nás,' zavrčel Iridain hlas a já zavrtěla hlavou. Neměla jsem chuť jí teď poslouchat.

,Zmiz,' odseknu jí.

,Však mně ani nevidíš,' poznamenala a já v jejím hlase slyšela výsměch.

,Tak buď zticha!' Okřiknu jí už dopáleně a to už se má vlčice, o které ani nevím, jak vypadá, mlčela a nevydala ze sebe ani hlásku.

,,...-děl Caleb. Zabil by ho." Z mé krátké slovní potyčky s Iridae mně vytrhla El, ani jsem nevěděla, že pokračovala v mluvení... V tu chvíli jsem cítila provinění. Ona se zabývá mými problémy od začátku a pokaždé, když jí vylévám své srdce, tak ona trpělivě poslouchala a snažila se poradit.

A já ji teď vlastně v jejím vlastním vylévání ignorovala. Ale tak nějak jsem si dokázala představit, co vlastně říkala. Caleb by někoho zabil, kdyby se dozvěděl, do koho se vlastně El zamilovala, v kom poznala jejího druha.

,,A proč si s ním o tom nezkusíš promluvit? Nemá právo tě odsuzovat za to, koho ti... Bohyně... Přidělila. Kdo ti byl předurčen být tvou spřízněnou duší," nakloním hlavu na stranu.

Jen mě štve, že nevím, jestli Eleanor vlastně zmínila, kdo je jejím druhem. Abych dokázala lépe reagovat.

Když ale Eleanor vytřeštila oči a na pohovce poskočila, došlo mi, že to bude asi někdo vážně špatný, že se tak moc bojí.