Generace která neustoupí

Co po válce ?

Minule:„Tenhle si splnil na výbornou . Si rozenej velitel . Vrchní velení schválilo mou žádost . Je mi ctí ti předat železný kříž druhé třídy . Nos ho stejně hrdě , jako své občanství . Navrhl jsem tě i na povýšení hodnosti desátníka . Gratuluji"řekl bratr a podal mi ruku . Já ji přijal a zasalutoval

************

4 května 1942

Myslel jsem že jak skončí zima , budeme se moc pohnout dál . Zatim to tak ale nevypadá . Od prohry před Moskvou už nepostupujeme , spíš se stahujeme . Od doby co mě bratr navrhl na povýšení hodnosti , se moje hodnost prošplhala k podporučíkovi .

„Co chceš dělat po válce ?"zeptal se bratr . Tohle byla těžká otázka . Nevim jestli bych dokázal žít bez války . Válka mi vzala to , co mi dávalo život . Vzala mi naději . V noci jsem se budil v propocenym oblečení . Slyšel jsem kroky tam kde nikdo nebyl
„Já , já ne- chci říct , že nevim jestli vůbec válku přežiju . Jestli jo , tak nevim . Tohle je všechno co umim"odpověděl jsem a zase se opřel o strom

Momentálně jsme byli na ústupu . Měli jsme se seřadit s tankovou jednotkou SS , která by nám mohla pomoct probojovat zpět k Moskvě

„Víš , ani nevim jestli ještě splňuju to , co ve mě mí muži vidí"řekl a zadíval se na nebe „Pevnou víru ve vítězství"odmlčel se a podíval se mi do očí „Je brzo , njsme tak daleko od Moskvy , ale Rusové stále zvětšujou odpor . Přemejšlim jestli má ještě smysl bojovat"jak to dořekl tak jsem se zhluboka nadechl , postavil se a upřel svůj pohled na jezero u kterého jsme odpočívali
„Tady už žádnej smysl neexistuje . Bojujem , dokud neumřeme"řekl jsem a vytáhl si tabatěrku z ktere jsem si vytáhl cigeretu

**********

„Ach Friedhleme . Tady jsi"řekl bratr a přistoupil ke mě „Myslíš že by si mohl sestavit tým a prozkoumat vězení 5 kilometrů směrem na východ ?"zeptal se mě
„Je to rozkaz ?"zeptal jsem se a potáhl si z cigerety
„Jo je"
„Tak potom se nemáme o čem bavit"odpověděl jsem a vstal se oblíknout do bojové uniformy

*************

Potom co jsem sestavil tým , jsme se dali na cestu . Cesta probíhala v klidu . Kluci si povídali zážitky co se jim děli před válkou . Povídali si o tom jak se vrátí za přítelkyněmi , manželkami

„Friedhelme , co ty ? Máš venku nějakou holku , za kterou by ses chtěl vrátit ?"zeptal se Winter
„Jestli mam bejt upřímnej , tak ne . Nemam za kym se vrátit . Maximálně za mámou . Ani nevim jestli mít holku v takový době se vyplatí , víš ? Nikdy nevíš jestli se vrátíš"řekl jsem a polračoval v cestě

************

„Tak jo , hoši . Tohle je ono . Rozdělíme se do tří skupin . Jedna půjde z leva , druhá zprava a třetí půjde na přímo . Pokud se bude na jakékoliv straně střílet , aspoň jedna skupina to zjistí a může jít pomoct . Pokud půjde vše hladce , sejdem se za 20 minut před věznicí . Civilisty nezabíjejte . Rozuměli jste ?'ujistil jsem se „Ano , podporučíku"ozvalo se sborově

Ve skupinách po deseti jsme procházeli vězení . Nebylo to sice nutný , ale potřebovali jsme vědět jestli to náhodou není partyzánská základna . Každá skupina procházela jeden blok . Každej prozkoumával nějaký cely a zkoušel se najít něco co by mohlo ukázat jestli je to partyzánská základna nebo ne .

V celách bylo ticho . Nic kromě mrtvol jsem zatim neviděl . Lidi umrzlý na kost . Podviživený . V takový chvíli vás to donutí přemýšlet jestli jste skutečně ten špatnej jak oni říkaj

Když jsem vkročil do jedné cely , všiml jsem si ženy . Víc než 30 jí určitě nebylo . Narozdíl od ostatních ale žila . Teda , dejchala a moc dlouho už před sebou nemá . Přiložil jsem jí hlaveň své zbraně ke spánku a chystal se stisknout spoušť

Něco ve mě ale váhalo . Nemohl jsem přece jentak ukončit život bezmocný ženský . Jasně , zabíjel jsem před tím , ale jenom když jsem byl v nebezpečí já nebo moji kamarádi . A tohle bylo jiný . Byla slabá , vyhublá a stoprocentně podchlazená .

Z mého váhání a myšlenek mě vytrhl jemný ženský hlas ze kterého ale byla slyšet bolest
„Pros...pro...sím , prosím"opakovala mezi vzlyky .

Uměla Německy ?

„Ty umíš Německy ?"zeptal jsem se a stále neoddálil pušku od její hlavy
„Jsem Němka . Z otcem jsme se sem přistěhovali ve 25 roce"vysvětlila a stále brečela , akorát né tolik

„Židovka ?"zeptal jsem se . Né že by mi na tom nějak záleželo , ale lidem okolo mě jo a době ve které jsem žil jo
„N..ne"řekla a přestávala brečet a koukla se mi do očí . Poprvý jsem mohl vidět ty nádherný zelený oči„Pro..prosím"řekla a stále vzlykala

Právě jsem musel udělat těžký rozhodnutí . Rozhodnutí co mělo zachránit lidskej život . Nebo ho ukončit...

P/A- Fajn , vim . Kapitola po dlouhý době , ale mam docela dobrou výmluvu :D . Kecám nemám žádnou , jenom prostě nebyli nápady . Každopádně nám zase můžete dát vědět jak se vám kapitolka líbila a jak myslíte že se Fridhelm rozhodne