Přátelé ticha a tmy

XXIII. Prázdno

Nio se rozespale táhl cestou ke škole. Včera tomu spánku moc nedal. Není divu, když celou noc strávili běháním po škole. Raději by na to zapomněl.

Kolem procházeli různí studenti, kteří byli, tak jako Nio, zvyklí chodit o něco dříve. Většinou to byly to tišší studenti, nebo byli všichni ještě v polospánku, proto se táhli ke škole jako stádo ovcí a nikdo z nich skoro nepromluvil.

Většina studentů zatočila cestou k hlavní budově. Ale Nio se zastavil. Zahlédl před sebou Ember, jak tiše hledí k příjezdové cestě.

Doběhl za ní. Chtěl se zeptat, co tady dělá, ale nakonec se tiše postavil vedle ní. Na příjezdové cestě stálo černé auto, ve kterém seděla Trista na zadním sedadle a s prázdným pohledem hleděla před sebe. Její věci naskládané do několika velkých tašek skládal do kufru jeden ze zaměstnanců školy.

„Ona... odjíždí?" zeptal se tiše Nio.

Ember přikývla. „Za celou noc skoro nespala. Moc jsem z ní nedostala, žádné další detaily co nebo kdo jí to provedl."

Nio si povzdechl. Doufal, že se přes noc vrátí vše do pořádku, ale nejspíš toho bylo na Tristu, která už tak měla podkopané sebevědomí, opravdu moc.

„Když už promluvila," pokračovala Ember, „byly to jen řeči o tom, že chce pryč a nikdy už do té budovy nevkročí. Nikdy. Takže... takhle to dopadlo." Smutně se zahleděla k autu.

Zaměstnanec školy zaklapl kufr a nasedl na místo řidiče. Pak se zabouchly i jeho dveře a auto se rozjelo směrem k bráně, která vedla pryč ze školního pozemku. Potom pokračovalo rovnou cestou, která vedla menším lesem, který pozemek obklopoval, a brzy se auto i s Tristou ztratilo Ember a Niovi z dohledu.

„Tak pojď." Nio položil ruku Ember na rameno. „Pojďme do třídy, ať nepřijdeme pozdě."

Ember tiše přikývla. Pak se k bráně otočila zády a vydala se s Niem do školy, která za dne vypadala naprosto obyčejně. Koho by jen napadlo, jaké zrůdy tu v noci ožívají.

...

Nio skoro zapomněl, jaké to je sedět při hodinách filozofie na místě mezi Ethanem a Lailou. To mu naneštěstí připomněla další hodina. Chvíli se snažil přetrpět jejich povídání a různé pohledy, jakými se na sebe dívali, jako by mezi sebou Nia vůbec neviděli. Ani učitel, co celou dobu něco vykládál u velké tabule, si jich nevšímal. Polovina žáků stejně spala, takže mu na tom asi tolik nezáleželo.

Brzy však Niovi došla trpělivost. „Nechce si se mnou jeden z vás vyměnit místo?"

Oba se na něj překvapeně podívali, jako by si teprve uvědomili, že tu Nio celou dobu sedí.

„Ať můžete být vedle sebe," vysvětlil Nio svou otázku.

Ethan se usmál. „Jestli ti to nevadí?"

Nio zavrtěl hlavou. „Vždyť jsem to sám navrhl." Zvedl se ze židle a pobral do rukou své věci.

Ethan hned přesunul své věci po stole a přesedl si na Niovu židli. „Díky," ukázal mu palec nahoru.

Nio se nad tím pousmál a protočil oči. Sedl si na místo, které bylo předtím Ethanovo. Zamyšleně přejel prstem po poškrábané hraně stolu. Pak se znova podíval na Ethana. „Jak je na tom noha?"

Ethan nenápadně vyhrnul kousek nohavice, aby Niovi ukázal své ošetřené zranění. „Už to tak nebolí," řekl tiše. „Ale jsou to velký škrábance, možná mi tam zůstanou jizvy." Pustil nohavici a na chvíli zamyšleně semknul rty. „Nio... nebýt tebe, mohlo mě to odtáhnout pryč, tak jako Tristu."