Přátelé ticha a tmy

XXV. Pochybnosti

„Proto si myslím, že ten film takhle dopadl,“ zasmála se Laila. Procházela se v parku po cestičkách spolu s Ethanem a povídali si o různých věcech.

Ethan se však najednou zastavil a přitáhl si ji k sobě. Hrubě ji políbil, ale ať už se k tomu zrovna rozhodl z jakéhokoliv důvodu, Laila to necítila stejně. Nenápadně ho odstrčila a podezíravě se na něj zamračila. „Proč to děláš?“

„Co?“ Ethan se ušklíbl. „To nemůžu políbit vlastní holku?"

Laila protočila oči. „Takhle jsem to nemyslela a ty to víš. Tak o co jde? Vyklop to.“

Ethan se však tvářil jako neviňátko. „O co by mělo jít? Prostě jsme spolu v parku a já... tě mám rád, tak jsem... ti to chtěl dát najevo.“

Ale Laila věděla, že je za tím více. Založila si ruce. „Ethane.“

A jemu konečně došlo, že ji tak jednoduše nepřesvědčí. Poraženecky sklopil hlavu. „Já nevím, Lailo." Probodával pohledem svou ruku, kterou držel Lailu. Pak k ní zvedl pohled. „Myslíš si, že jsem málo chlap?“

Nad tím se Laila musela pousmát. „Cože?“

Ethan opět odvrátil pohled. „Já jen... poslední dobou mám takové zvláštní... myšlenky. Nebo pocity? Nevím, jak to popsat.“

Laila přimhouřila oči. „Tobě snad přijde, že seš holka, nebo co?“

„Ne, to ne,“ opravil ji rychle, „ale mám pocit, že... že se mi líbí kluci.“

Laila si povzdechla. „No a? Mě se taky líbí kluci.“

Ethan se tvářil překvapeně, s jakým klidem to brala. „Ale,“ pokračoval, „ty se mi taky líbíš.“

„To přece vím. Jako bys mi to nedával pořád najevo," usmála se.

Ethan se však stále tvářil nejistě. „Nevím, co se to se mnou děje. Chci být s tebou, věř mi, opravdu chci! Ale zároveň...“

Laila zamyšleně semknula rty. „Tak proto ses poslední dobou snažil být pořád se mnou. Chtěl ses ujistit, že letíš jen po ženských. Jenže spíš ti to přidalo nejistoty, co?“

Ethan ani nemusel odpovídat. Měla ho přečteného.

Laila si povzdechla a pustila se jeho ruky. „Podívej... já tě přece nechci do ničeho nutit. Tenhle náš vztah, ať už je to cokoliv, je stejně teprve na začátku. A jestli máš pocit, že bys rád experimentoval i s jinými vztahy... nechci ti stát v cestě.“

„Ale ty mi nestojíš v cestě! Pořád chci být s tebou...“

„Ale zároveň chceš vědět, jaké by to bylo být s klukem.“

„Já...“ Ethanovi se do očí hnaly slzy, „nechci, abysme se rozešli.“

Laila si tiše povzdechla. Vždyť to cítila stejně. Chtěla být s Ethanem. Ale zároveň s ním nechtěla být proto, že měla pocit, že by ho držela pryč od věcí, které si sám se sebou potřeboval ujasnit. Chytila ho za obě ruce. „Podívej... co kdyby jsme si prostě jen dali pauzu? Já se budu více zajímat o záhady ve škole a ty můžeš... řešit ty svoje věci.“

Ethan se na ni díval bolestným pohledem.

„Ale notak,“ ušklíbla se, „je to hlavně pro tvoje dobro. Vlastně ne... je to pro dobro nás obou.“ Sama měla pocit, že kdyby spolu zůstali a šlo by to takhle dále, jednou by je stejně čekal rozchod. A určitě ne tak klidný, jako tenhle. „Tak co? Co na to říkáš?“

Ethan už předem znal svou odpověď. Bolelo ho, že se s Lailou rozchází, ale tiše si pro sebe říkal ty samé věci, co ona. Asi to byla ta lepší možnost.

...

Nio šel v proudu studentů po chodbě vedle Alonsa. Vyměňovali si poznámky z předchozí hodiny.

„Tohle určitě bude v testu, raději si to vyznač,“ radil Nio Alonsovi.

„Dobře.“ Alonso za chůze přejel zvýrazňovačem dalších pár vět. „A tohle taky?“

„To nemusíš, stačí až to od devatenáctého století.“

Alonso přikývl, udělal si tam další značku a pak učebnici zaklapl. „Hele, co děláš dneska po škole?“

„Co bych měl dělat?" ušklíbl se Nio. „Mám hromadu učení.“

„Ále. Určitě budeš mít nějaký čas. Nechtěl by ses stavit na sportovní hřiště? Bude tam pár dalších lidí, zahrajeme volejbal.“

Nio neochotně skřivil obličej. „No... já na tohle moc nejsem. Nejdou mi sporty.“

Alonso se ušklíbl. „To vůbec nevadí, většina těch lidí je na tom stejně jak ty. Jenom jsme si říkali, že se trochu protáhneme. Bude to zábava," sliboval mu s jiskřičkami v očích.

Nio odvrátil pohled. Pak si povzdechl. Měl vůbec na výběr? „Ty jsi vážně otravný, Alonso.“

Černovlásek se vítězně zazubil.

...

Nio se blížil ke sportovnímu areálu. Měl na sobě tenisky, které vytáhl po dlouhé době, a volné triko, které mělo zakrýt, jak málo má svalnatou postavu oproti ostatním klukům. Je přece umělec. A umělci nepotřebují svaly.

Dobře, nějaké svaly potřebují... ale to neznamenalo, že byl ochotný chodit cvičit.

„No konečně!“ přivítal Alonso Nia s úšklebkem. „Náš úžasný houslista se dostavil.“

Nio se na něj zamračil. „Nejsem úžasný.“

Alonso se jen zasmál. Stál na volejbalovém hřišti spolu s několika dalšími studenty, mezi kterými byl i Ethan na druhé straně za sítí, vedle něj Ember a za ochrannou sítí okolo hřiště postával Dante se zamračeným pohledem.

Nio nenápadně ukázal na Danteho. „A ten... proč nehraje?“

Alonso si povzdechl. „To je náš... fanboy? Ale spíš sype urážky, než aby povzbuzoval," zamračil se na Danteho. „Přišel sem vykládat o tom, jak jenom plýtváme svým časem místo toho, abychom dělali něco užitečného.“

„Hlavně, že on dělá tolik užitečných věcí," zabrblal Nio.

Alonso ho poplácal po rameni. „Vždyť to na něm vidíš, ne? Jenom se stydí se k nám přidat. Ale tys přišel, za to dostaneš bludišťáka!“

„Jakého bludišťáka?“

„Musíš si ho představit, je jenom imaginární.“

Jeden z netrpělivých studentů se po nich rozkřikl. „Tak hrajem, nebo ne?“

Alonso kývl na Nia, ať se přidá k jeho týmu, a hra pokračovala. Nio přes síť sledoval Ethana. Zase měl vyhrnuté rukávy. Na ostatní se povzbudivě usmíval a při tom sledoval míč. Ale jakmile se dostal k němu, bylo vidět, že tu hru bere opravdu vážně. Míč přeletěl síť zpátky k Alonsovu týmu a Alonso ho na poslední chvíli nešikovně odrazil ke svým spoluhráčům. Jenže teď leťel míč na Nia.

„Nio, odraz to! To zvládneš!“ křikl po něm Alonso.