Přátelé ticha a tmy

XLVIII. Podsvětí stvůr

Takové menší varování: Tuhle kapitolu asi nechcete číst uprostřed noci. Ani tu další. Taky nedoporučuji pro lidi, co mají slabší žaludky. Ale jestli jste to zvládali doposud, zvládnete i tohle, protože zas tak zvrácené věci psát nedokážu, haha.

Přeji příjemné čtení.

...

Obklopovala ho tma. Ale ne taková tma, jaká byla v noci v jeho pokoji. Opravdová tma, ve které nebylo vidět vůbec nic, kdyby si na cestu nesvítil mobilem.

Nio v podzemí tu noc, kdy šli tajně do školy, nebyl. Slyšel všechno od ostatních, ale stejně ho překvapilo, jaká je tu zima, a jak vlhké jsou ty schody, po kterých se rychle snažil seběhnout. Zdály se být nekonečné. Jenže potom toho konce dosáhl a vešel do vedlejší síně.

Otevíral se před ním prostor mnoha kamenných chodeb, ve kterých byla všude stejná tma. Nio se zatřásl zimou. Nebo to bylo strachem? Byl tu úplně sám a studený vzduch, který tu slabě proudil, mu připadal jako dech někoho, kdo mu stojí za zády. Pak zaslechl něčí kroky. Byly to pomalé a těžké kroky holých nohou, co se dotýkaly studené země.

Nio posvítil před sebe. Začal rychle ustupovat. Skutečně to byly nohy člověka, i hrudník, i ruce... ale hlava patřila divokému medvědovi, který na Nia upíral sve mrtvé černé oči, ve kterých se mu slabě odráželo světlo. Stvůra natáhla vpřed své lidské ruce a otevřela tlamu plnou špičatých zubů. Z jejího hrdla se vydral... křik, jestli to tak vůbec šlo nazvat.

Nio ustupoval dozadu, až byl zpátky u schodů. Ne, nemůže přece jít zpátky! Jenže tahle věc se ho pravděpodobně chystá sežrat. Viděl, jak se po něm rozbíhá, a proto rychle uhnul do strany. Zasáhla ho však ruka a lidské nehty ho škrábly do ramene.

„Sakra,“ zaklel Nio vyděšeně a běžel pryč, zatímco se snažil nepustit svůj jediný zdroj světla. Potřeboval by zbraň, ale nic takového neměl po ruce. Pak si uvědomil, že je všechno okolo z kamene. Rozhodl se zariskoval.

Zastavil se na místě, sebral ze země kousek rozdroleného kamene a švihl s ním proti stvůře. Trefil medvědí hlavu přímo do oka. Odpovědí mu bylo bolestivé zaskuhrání, ale to Niovi dodalo odvahu. Možná tu nakonec neumře.

Sebral další kámen a hodil ho po stvůře. Ta už však běžela zpátky k němu a Nio uhnul jen na poslední chvíli. Při tom se mu naskytl bližší pohled na to, proti čemu bojoval. Hlava byla k tělu přišitá velkými silnými stehy. A zdála se být... moc těžká na studentovo útlé tělo.

Nio hodil další kámen a zdálo se mu, že uslyšel pár stehů prasknout. Hodil další, ale stvůra byla rychlejší. Tlama se zakousla do jeho oblečení a servala Niovi celý pravý rukáv. Nio uhnul stranou a hodil další kámen. Ale stvůra ho následovala a Nio ucítil ostrou bolest, jak se mu zuby zahryzly do zápěstí.

Jeho křik se roznesl chodbami v ozvěně, která se vracela zpátky. Nio se snažil ruku vytrhnout, což zároveň přidávalo na bolestí, ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Musel se té stvůry zbavit! Musel najít Alonsa! Pomalu však ztrácel naději...

Trh, trh, trh.

Nio slyšel praskající stehy. Škubl rukou znova.

Trh, trh.

Příšera zavrčela. A Nio rychle vykopl nohou, kterou namířil přímo do jejího hrudníku. Nohy ustoupily a čelisti se konečně pustily jeho zápěstí, ale bylo to příliš pozdě. S posledním praskáním stehů se hlava utrhla a dopadla na zem s tlumeným zaduněním. V tu chvíli se vyvrátilo i bezhavé lidské tělo, které se začalo zmýtat v bolestné křeči, ale to už Nia nezajímalo. Rychle se rozběhl pryč.