Jednoho večera,
seděla žena u stolu, v ruce tužku a papír.
Její srdce pláče nad tím, že její milý je navždy pryč, někde ve světě.
Jejich životy jsou zcela odlišné, a tak zvedla sklenku vína, douškem se napila.
Hluboce se nadechla a začala psát.
Ten Milostný Dopis.
„ Upadla NAŠE láska v zapomnění.
Změnilo by se něco?
Kdybych ti řekla, že tě celou tu dobu, někde stále hluboko, ve svém srdci MILUJU?
Že se nedokážu přes Tebe přenést, i když vím že bych to dávno, měla nechat být.
Trochu se bojím tvého výrazu, nejsem si jistá, jak by jsi na to reagoval.
Je to nějaký ten pátek, ale TY jsi pro mě stále, nevyřešená hádanka v mém životě.
Kterou nedokážu vyluštit a přesto se stále k ní vracím, přemýšlím co to všechno má znamenat.
Vracíš se ke mně jako bumerang, hodím mé city k Tobě co nejdál, ale Ty se stejně po chvíli vrátíš.
Já jsem tam, kde jsem byla.
Pak že láska nebolí.
Ta pravá bolí.
A když chvíli přestane bolet, zůstává tam zahojená ale tak zranitelná rána, kterou dokáže rozpytvat i samotná vzpomínka, nebo fotka na které jsi Ty a Já.
To že dokážu projevit, tak hluboké city k Tobě, mě celkem hodně děsí.
Ale...
Obávám se toho, že to co jsem cítila k Tobě, už nedokážu cítit k jinému člověku.
Že ty intenzivní hluboké city, měli patřit jen Tobě.
Začínám chápat, jak moc láska je křehká v tomhle světě, když jí správně nechytíš, proklouzne ti mezi prsty.
Někdy nedokážeme ovlivnit osud, který nám sdělil, že Naše cesty budou zcela odlišné.
I tak si zcela buď jist, že má nezničitelná jiskra k Tobě, zůstane navždy v mém srdci. "
Milostný Dopis byl dopsaný, veškeré emoce v něm uloženy.
Na poslední řádky dopisu napsala, jak bezmezně ho miluje, že hlavně ať je její milý šťastný, i když ona toho není součástí.
Veškerá emoce náhle ztichla.
Vložený dopis do obálky položila na stůl.
Její unavené oči klesají únavou, a tak dopijí poslední doušek vína.
Zcela vyčerpaná pomalu vstává od stolu, odchází do ložnice kde se její unavená duše, chystá ke spánku.
