Hvězdář - DOKONČENO

Píseň ranních ptáčat

Kathlyn seděla na parapetě svého otevřeného okna a sledovala noční klid v ulici pod sebou. Jenom sem tam tím malým prostorem, který osvětlovala osamělá pouliční lampa, prošla nějaká z místních toulavých koček na cestě za potravou. Chtěla spát, ale nedařilo se jí usnout.

V posteli ležela od devíti večer, ale místo spánku k ní přicházelo jenom drtivé množství myšlenek a nevyžádaných vzpomínek. Dokonce si před chvílí otevřela svoji středoškolskou učebnici biologie ve snaze unudit se ke spánku, ani to ovšem nezabralo. Nakonec si teda otevřela okno a doufala, že s trochou čerstvého vzduchu to půjde. Zachumlaná v dece seděla nad ulicí a čekala.

Věděla, že ráno spánek nedožene, kvůli ptákům, kteří začnou otravovat tady na vesnici jakmile se rozední. Jako kdyby si někdy nemohli přispat alespoň do osmi...

Ručičky hodin ukazovaly půl třetí a jí došlo, že pokud ty potvory začínají ve čtyři, má před sebou už jenom hodinu a půl spánku. Zmučeně zaúpěla a schovala si hlavu do dlaní. Potom si ji opřela dozadu o rám okna, přitáhla si deku až pod bradu a zavřela oči. Šum listí v nočním vánku ji nakonec přece jenom okolo třetí hodiny ranní ukolébal ke spánku.

Náhle ucítila silné škubnutí okolo pupíku a se zalapáním po dechu se vymrštila na nohy. Měla pocit, že si právě prošla dlouhým pádem do neznáma při kterém jí někdo protáhl až moc malou obručí a potom pro jistotu ještě několikrát otočil dokola. Nechápala, co se děje, a tak se chvíli rozhlížela po vysoké skále, až uviděla vysokou postavu staršího muže s dlouhým plnovousem a půlměsícovými brýlemi na očích.

"To bylo vaše první přemístění, že? To nevadí. Podívejte, tady jsou nějaké citronové dropsy," vytáhl Brumbál z kapsy pytlíček bonbonů, které ona zdvořile odmítla.

"No tak nic," pokrčil rameny a jeden si sám vzal. "Už jsem vám ukazoval, jak z žížaly udělat pomádu na vlasy?" zeptal se jí a ona zavrtěla hlavou.

"Ne, ještě ne. Tobě to ukazoval, Harry?" otočila se Kathlyn na brýlatého chlapce vedle sebe a ten vážně pokýval hlavou.

"No, to je jedno. Každopádně teď musíme vyrazit. Pojď," řekl Harry a podal mi otěže od jednoho z velociraptorů, které s sebou přivedl. Prošli jsme portálem do meziprostorové chodby, kde už nás čekal jistý apač s orlím perem ve vrkoči, a my se rozjeli plnou parou ven z chodby. Člověk musel mít to správné načasování, aby neskončil někde jinde.

Nakonec jsme konečně vyskočili z portálu před Bradavicemi a můj velociraptor vítězoslavně zahrabal pařátem v hlíně. Vytáhla jsem z kapsy svého indiánského oděvu hůlku, kývla na Harryho s Vinnetouem a vyrazili jsme směrem k hradu.

Velociraptoři s námi na zádech přebíhali mezi kameny, jelikož jsme se neustále museli krýt před neutuchající palbou zaklínadel, kulek i šípů.

"Tohle nemá konce! Takhle se do hradu nedostaneme!" křikla jsem za sebe, ale nepřišla mi žádná odpověď. Bradavický hrad na obzoru se zdál zvláštně temný a osamělý. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že ani jeden z mých společníků není na dohled a dosavadní sebejistotu vystřídala panika. Do země vedle mě se zaryl šíp a já se rychle schovala za kámen.

Bylo mi špatně od žaludku, bolela mě hlava a pot ze mě tekl. Věděla jsem, že je konec. Zkusila jsem obejít skálu z druhé strany, když v tom zpoza ní vykoukla obří hlava tyranosaura a já příšerně zaječela. Věděla jsem, že je se mnou ámen, když ke mně odněkud jinud začínal doléhat zvláštní hluk.

S trhnutím jsem se probudila a málem spadla z okna, ve kterém jsem v noci usnula. Zdánlivě strašně hlasitý hluk, který mě zachránil před smrtí roztrháním, byl jenom zpěv probouzejícího se ptactva. Po snu zbyla jenom propocená deka a pocit naprostého vyčerpání.

Moje sny mi však i přes veškerou jejich nelogičnost připadaly čím dál realističtější. Nebýt písně ranních ptáčat, kdo ví, co by se stalo. Třeba už bych se nikdy nevrátila do našeho světa, který mám i přes všechnu jeho otravnost a každodennost velice ráda.