Hvězdář - DOKONČENO

Zpěv vln

Kapitán Rogers se ležérně opřel o dveře kajuty a sledoval vycházející slunce. Noc to byla klidná a vítr vanul stálý stejně jako celý dosavadní týden jejich plavby. Chladný mořský vítr si pohrával s pár pramínky vlasů, které mu vyčuhovaly zpod klobouku, a snažily se dostat také pod kabát. Tam, kde se vítr dotkl holé kůže, mu vyskočila husina. I tak měl ale v očích nadšení a na rtech vítězoslavný úsměv. Našel ztracenou pevninu. Našel Zpěvné útesy.

Už dávno zavelel nastavit kurz směrem k oblým útesům plným děr a prohlubní. Bylo to jediné místo, kde se dala sehnat euphoria. Jedinečná rostlina s mírně halucinogenními účinky vyvolávající vlny zdánlivě neochvějného štěstí, po které se šlechta v jeho zemi mohla utlouct. Bylo to zboží pouze pro ty nejbohatší z celého císařství a to právě kvůli svojí obtížné dostupnosti.

Jediný námořník, který ho kdy dokázal dovézt a doručit na pevninu, byl Hluchý Joe. Tento legendární kapitán mapu k euforii nosil v hlavě a po jeho smrti před necelými deseti lety byla euforia nedostupná. Lodě z výprav se buď nevracely, nebo vracely s prázdnou. Cena té drobné rostlinky díky tomu stoupala do nezírných výšin. A on ji našel.

Už při prvním hlášení pevniny na obzoru zaúkoloval celou posádku lodi a teď se mohl jenom kochat ruchem dole na palubě. Byl sice kapitán lodi, ale nebyl jako Hluchý Joe, který měl moře v krvi. Rogers měl moře peněz, a tak si mohl koupit loď, zaplatit si to slovo Kapitán před příjmením společně s partou mořských vlků, kteří ho zatím provezli všema malérama, co si na ně dlouhá plavba nachystala.

Už byli útesům skoro nadosah a museli dávat pozor na vody před nimi, když ho něco zaujalo. Vzduchem se nesl podivný hluk. Směsice šumů a tónů, jako kdyby vítr hrál na otvory v útesech.

"Zpěvné útesy!" zakřičel někdo z posádky na dolní palubě.

"Budeme boháči!" ozval se další hlas a lodí se roznesl hlasitý jásot.

"Nechejte toho holobrádci! Teď musíme dávat bacha na vodu. Nechci zůstat takovejhle kousek od boháčství pod vodou!" okřikl je místo Rogerse starý kormidelník a muži se opět ukáznili. Nadšení už jim ale nikdo z těl nevyhnal.

Když připluli ještě blíž, zvuky vydávané útesy byly čím dál konkrétnější. Přelévaly se že zmatku do libozvučné melodie a hladily je u srdcí. Bylo to, jako by byly útesy jedna velká okarína a mořský vítr na ni hrál svoji píseň. Nádhera pro každého, ať už je námořník ze srdce nebo z rozmaru.

Ruch na palubě se utlumil a muži přešli až ke kraji lodi, aby lépe slyšeli. I Rogers se opřel o zábradlí a poslouchal. Jak se blížili k pevnině, měl dojem, že ve skalních otvorech rozeznává nějaké další tvary. To už byl líbezný zvuk natolik silný a jasný, že zněl jako zpěv jakéhosi mořského chorálu. Toužili pouze po tom dostat se mu blíž a slyšet jej víc.

O další chvíli později, kdy nikoho z nich, ani starého kormidelníka, nenapadlo změnit kurz, byli již k útesům opravdu velice blízko. Dokonce natolik blízko, že si Rogers uvědomil o jaké tvary se jedná. V otvorech skal blizoučko u vody posedávaly ženy. Nohy měly ve vodě a jediné, co je halilo, byly jejich dlouhé vlasy.

"Nepamatuju se, že by měla euforia účinek i na dálku..." zamumlal Rogers, když v tom ho zasáhlo uvědomění.

"Otočte loď!" zakřičel vyděšeně, ale nikdo ho neposlouchal. Seběhl schody na dolní palubu a běžel na příď, kde byli ostatní námořníci.

"Neslyšeli jste? Otočte loď! Musíme se odsud dostat!" zacloumal s kormidelníkem, ale ten se na něj ani neotočil. Všichni měli pohled připoutaný k útesům, ze kterých se linula ta libá hudba. Rogers se nadechl k odpovědi, když v tom se zarazil. Pomalu položil ruku dolů a vmáčkl se mezi ostatní.

Pohled měl přilepený na útesech, které byly už opravdu nebezpečně blízko, a na ženách které seděly v jejich děrách. Najednou to s jejich lodí ošklivě trhlo, jak narazila kýlem na skálu pod hladinou, ale oni pořád sledovali útes.

Teprve, když se zpěv začal ztišovat a některé ženy se potopily do hlubin moře, začali se námořníci vrhat do vody za nimi. Jenom sem tam se nad hladinou mihl zdánlivě rybí ocas a moře se zbarvilo do ruda.

Zpěv utichl.