ABDL || l.s.

47.

Když jsem se ráno probral, Louis už nebyl v posteli, nebyla tam žádná pusa, přání dobrého rána, nebo možná snídaně do postele? Nedočkal jsem se ničeho, a dokonce ani Louise ne.

Chvíli jsem čekal; doufal jsem, že třeba přijde, že byl jen ve sprše, nebo si jen někam odskočil, ale nic se nestalo. Začalo to vypadat, jako že čekání na něj je naprosto zbytečné, a tak jsem se vydal ho hledat.

Málem jsme se srazili ve dveřích, když Louis vletěl dovnitř jako velká voda. „Oh, konečně jsi vzhůru? Oblékni se, potřebuji si něco vyřídit v kanceláři, mám tam důležitou schůzku a chci ti někoho představit. Počkám na tebe dole, tak si pospěš." Vyplivl na mě, jako by to měl být standardní postup toho, co si řeknou dva lidi, kteří spolu minulou noc měli první sex.

Nic víc mi k tomu neřekl a já se nehodlal ptát, protože to vypadalo, jako by si nic z toho ani nepamatoval. Nebo až příliš dobře dělal, že se nic nestalo, naprosto ten fakt ignoroval, přešel to a prostě jel dál - byl další den, spousta práce, tak proč bychom se zdržovali nějakými city, že ano? Prostě normální přístup, vsákni to do sebe a nebuď padavka, nesmíš ukázat, že jsi slaboch.

Oblékl jsem se, upravil se a připravil na cestu ven, ať už to bylo kamkoliv. Jeli jsme společně celou cestu mlčky v autě až k budově, kde měl kancelář. Celé to bylo trapné, to ticho, a všechno to předstírání že se vlastně nic nestalo, ani nevím, k čemu přesně bych to přirovnal.

Nedalo se to k ničemu přirovnat, Louis se zkrátka choval, jako bych byl jeho pes. Sedni, lehni, obleč se - jedeme do kanceláře. Vešli jsme do čekárny, kde už na něj čekal Liam, ten ze včerejšího večera. Netušil jsem, o co jde, ale nejspíš to mělo hodně společného s Louisovým opileckým výstupem, byl jsem si tím téměř jistý.

Louis mě pustil do jeho kanceláře, se slovy, že tam na něj mám chvíli počkat. Nevím, jak dlouho spolu venku mluvili, ale byli tam minimálně půl hodinu, netuším přesně, jak dlouho to mohlo být, ale zkrátka dost dlouho. V mezičase jsem si promítal všechno to, co se stalo předchozí noc, všechny ty vzpomínky a pocity na mě padaly víc a víc.

Nebavilo mě to tam, seděl jsem v jeho otáčecím křesle na kolečkách a snažil se uklidnit tím, že jsem se otáčel ze strany na stranu, stále sem a tam, sem a tam. Rychle, a pak pomalu, měl jsem pocit, že zešílím; a všechno to ticho přerušovalo jen pískání v mých uších, byl jsem si téměř jistý, že to má co dělat s mým rychlím tepem a třesoucíma se rukama.

Chtěl jsem už odejít, když v tom jsem si uvědomil, že na pravé straně stolu, úplně poslední police má v sobě klíček, jako by uvnitř Louis většinu času ukrýval jeho největší tajemství, ale zapomněl tam klíček - k čemu by tam jinak ten klíček byl?

Zkusil jsem ho otevřít, ale byl zamknutý, a tak jsem otočil klíčkem a konečně se dostal dovnitř. Bylo tam hned několik věcí, které mě překvapily, jako například růžový plyšový medvídek, velká dětská lahev, nebo několik velkých dudlíků, které byly ještě v originálním obalu. Pod tím vším ležel rámeček, viděl jsem jen zadní stranu, a tak jsem po něm sáhl a konečně ho otočil.

Málem mi vypadl z rukou, ale naštěstí jsem ho udržel. Byla to zarámovaná fotka dívky, která byla viditelně jako já, dokonce měla v puse dudlík. Stejný, jako ty, které tam byly ještě nerozdělané. Pochopil jsem, že je to ona, byla roztomilá, měla velké brýle, díky kterým měla trochu zvětšené oči, hlavně jsem v jejich odrazu mohl vidět Louise, který to fotil. Růžové vlasy a žluté bodyčko se slunečnicemi. Ležela na posteli, nohama obepínala Louisovo tělo - viděl jsem jeho pas. Smála se a vypadala tak roztomile, byla roztomilá.