ABDL || l.s.

6.

„Kde je sakra Pú? To si snad děláš srandu, musel jsem ho zabalit, nikdy bych ho tam nenechal." Mumlal jsem si pro sebe naštvaně a přehraboval se mezi všemi těmi věcmi, které jsem měl s sebou, snažíce se najít svůj oblíbený dudlík.

Byl součástí mého večerního rituálu, nemohl bych bez něj jít spát, to prostě nepřicházelo v úvahu.

„Hledáš snad tohle?" ozval se ve dveřích mužský hlas. Když jsem se na něj pak koukl, s úmyslem ho zpražit pohledem, nestihl jsem ani začít, když jsem spatřil svého miláčka, kterého měl za držátko pověšeného na svém prstu.

„Kde si ho vzal? Hrabal ses mi ve věcech?!" vyjel jsem po něm, aniž bych si vyslechl, jak se to vůbec stalo. Občas jsem byl bohužel takový, když někdo sahal na mé věci, byl jsem nepříčetný.

„Brzdi, chlapče, dala mi ho tvá matka, nevím, proč to udělala, když tě toho chce zbavit, ale očividně ho našla u tebe v pokoji a myslela, že by ti mohl chybět, tak ho vzala s sebou a dala mi ho, ať sám rozhodnu, co je pro tebe nejlepší." Mírně se ušklíbl při svých posledních slovech.

Vážně jsem se někdy divil, jak se matka dokázala chovat k lidem okolo. Vždy, když jsem ji viděl mezi lidmi, měl jsem chuť jí předat nějaké to ocenění za dokonalý herecký výkon.

„Dej mi ho." přikázal jsem mu, i když to jako rozkaz moc neznělo.

„Dát ti ho? Myslíš, že je to to, co je pro tebe nejlepší, Harry?" nadzvedl obočí a na chvíli se zatvářil vážně, jako by o tom opravdu uvažoval, ale já věděl, že mě jen provokuje.

„Myslím, že by vám to mělo být jedno, protože je to má věc a já ji chci zpět, tak mi ji vraťte." postavil jsem se konečně na nohy, ale dál jsem se ani nehnul.

Neměl jsem odvahu se k němu, ať už jen o krok, přiblížit. Bál jsem se, že by mi mohl něco udělat, i když, to mohl kdykoliv, bydlel jsem u něj, takže nezáleželo, jak daleko od něj budu. Mohl mě překvapit, když jsem byl nejzranitelnější, jako například ve spánku.

„Nevěděl jsem, že budeš takový, i když budeš u mě doma. Měl by ses naučit chovat, zlatíčko, tady neplatí žádné zásady slušného chování, ani standartní vztah - doktor / pacient. Tady ti můžu kdykoliv udělat cokoliv a nikomu to nebude vadit, protože to tvá matka sama podepsala."

„Chci ho jen zpět, nic víc, klidně budu další den bez večeře, ale nechci o něj přijít." vyhrkl jsem bezmocně, aniž bych si uvědomil, co to vlastně říkám.

„Nevečeřel jsi včera? Proč?" podivil se. Nebyl moc překvapený, to ne, přišlo mi, jako by nečekal nic jiného, ale chápal jsem to, když vlastně celou dobu stál při matce.

„Pokoušel jsem se ji zabít pohledem, protože jsem vážně věřil, že se mi to povede, ale jak se ukázalo, neumím to." povzdechl jsem si a víc si k sobě přitulil svého medvídka.

„Zvláštní." zasmál se, ale poté zvážněl: „Pojď ke mně." Zašeptal a pro jistotu mi to i ukázal prstem, jako bych ho snad neslyšel.

Stačil jeden jediný krok, který jsem udělal a byl jsem zastaven. „Ne, takhle jsem to nemyslel, běž na zem, přesně tak, jak jsi byl před chvílí." Ukázal na podlahu ke svým nohám.

Nevěřícně jsem na něj vytřeštil oči, ale bylo mi jasné, že pokud chci usnout, budu pro to muset něco obětovat. Poraženecky jsem tedy sklopil pohled a následně tiše padl na kolena, abych ještě sám sebe nevylekal.

„No vidíš, že umíš poslouchat." usmál se potěšeně. Naznačil mi, abych pokračoval dál, ale už neřekl ani slovo.

Po kolenou jsem se tedy dostal až k jeho nohám a zvedl pohled k jeho tváři, kde sídlil velice spokojený výraz.

„Potřeba každého z nás je to nejdůležitější, proto je tohle nejúčinnější trik, jak dostat to, co chceš. Stačí jen dostat to, po čem druhý touží víc, než po čemkoliv jiném."

„Dal bys mi už konečně můj-?" chtěl jsem ho popohnat, ale než jsem to stihl doříct, přerušil mě a pronesl ještě veseleji:

„Otevři pusu a vystrč jazyk trochu ven." pousmál se nad mým obličejem, ale dál čekal, dokud jsem nesplnil jeho příkaz.

Připadal jsem si jako nějaký pes, ale plně uspokojený pes, když nechal gumovou část dudlíku sklouznout po mém jazyce a následně ho prstem zasunul do pusy. Celou dobu mě při tom fascinovaně pozoroval.

______________________________________

Tak, co na to říkáte?
Doufám, že se pořád líbí. :)