ABDL || l.s.

33.

Uplynulo pár dní, během kterých jsme s Louisem připravovali vše na příjezd jeho matky a snažili se vychytat i sebemenší detaily. Muselo to být dokonalé, aby tomu uvěřila, a tak jsme si cvičně přehrávali její příchod, co všechno by se mohlo zvrtnout a co udělat pro to, aby se něco takového nestalo.

Nebyla to žádná sranda, oba jsme byli nervózní na maximum, i když prakticky o nic nešlo, Louis mi vyprávěl o tom, jak je jeho matka vlídná, laskavá a především obětavá. Nebyl důvod pro to, abychom se jí báli, jenže když Louis přišel s tou jeho lží, začali jsme mít obavy.

Kdyby jeho matka přišla na to, že jsme jí lhali, nejspíš by to nedopadlo moc dobře, a já nechtěl být důvod, díky kterému se Louis se svojí mámou přestane bavit. Chtěl jsem být ten nejdokonalejší přítel, jakého si jen po boku svého syna dokázala představit.

„Neboj, zamiluje si tě, hlavně se nenech zastrašit a usmívej se, tvé ďolíčky ji odzbrojí." Zašeptal mi rychle do ucha, když mě chytil za ramena, aby nás tak oba uklidnil a poté už šel rychle otevřít. Já mezi tím nehybně stál dva metry od dveří, abych si tak udržel dostateční odstup a nechal jim prostor na přivítání.

„Oh, Louisi, zlatíčko, tak moc jsem se na tebe těšila." Vyhrkla ihned, když se mu ani ne sekundu po otevření dveří vrhla kolem krku. Bylo to milé gesto, které jasně ukazovalo, že jí na něm moc záleželo a že se na něj opravdu těšila.

„Ahoj, mami, taky jsem rád, že tě vidím." Zamručel do jejího ramene, jako by se od ní ani nechtěl odtáhnout, bylo to roztomilé, a když jsem potlačil ten nepříjemný pocit, který jsem měl díky své přehlížené maličkosti, dokázal jsem se nad nimi jen rozplývat.

„Už je to tak dlouho, přišlo mi to jako celá věčnost." Pohladila svého syna vlídně po vlasech a ještě hodnou chvíli si jeho hlavu udržela u svého ramene. Trvalo to několik desítek sekund, než se od sebe odtáhli a Louis se ihned ujal slova:

„Víš, chtěl bych ti představit jednoho výjimečného chlapce, který pro mě hodně znamená, a moc bych si přál, abyste si padli do oka. Takže, mami? Tohle je Harry, můj přítel. Hazz? Tohle je má matka, Johannah." Představil nás, načež jsem se cítil snad ještě trapněji, než když mě samotný Louis načapal u něj v ordinaci s držákem na dudlík připnutým na mém oblečení.

„Dobrý den, Harry Styles, moc rád vás poznávám." Potřásl jsem si s ní rukou a křečovitě se na ni usmál. Měl to být pokus o normální úsměv, ale byl jsem tak nervózní, že se z toho stalo něco strašného, čemu se snad ani úsměv říkat nedalo.

„Johannah Tomlinson, pokud nebude vadit, mohli bychom si tykat?" Nabídla mi s oslňujícím úsměvem, který mě odrovnal snad více, než měl odrovnat ten můj ji. Čekal jsem, že to bude hodná paní, ale ona nebyla jen hodná, ona byla už od prvního pohledu čistá, hodná a laskavá duše, jako anděl.

„Ale jistě, to není vůbec žádný problém, já budu jen rád." Přijal jsem její nabídku na tykání, která mě při nejmenším zaskočila, ale na druhou stranu velmi potěšila. Rozhodně to byl dobrý plán jak předejít trapným situacím, způsobeným špatným, nebo příliš nevábným, oslovením.

Celkově paní Tomlinsonová, nebo tedy Johannah, nevypadala tak strašidelně, jak jsem si ji představoval díky tomu, jak jsme z její návštěvy s Louisem šíleli.

„To jsem moc ráda, jsem si jistá, že my dva spolu budeme skvěle vycházet." Usmála se povzbudivě, přičemž mě jemně pohladila po rameni, nejspíš aby mě tak alespoň trochu uklidnila. Vlastně byla dost podobná Louisovi — jejich gesta, úsměvy a to, jak v lidech uměli číst, to je oba spojovalo.