Osud s draky

27. Občas někdo nosí trable (ale ne každý za to může)

Ahoj! Tak tu jsem zas po nějaké době a mám pro vás jednu blbou, a DVĚ dobré zprávy! Ta blbá je, že toto je poslední kapitola do konce Prázdninové výzvy, tedy do konce srpna. První dobrá zpráva ale je, že tu máte přes 8000 slov a ta druhá, a to bude šok, některé z mých povídek v letošní prázdninové výzvě budou patřit do vesmíru Osudu! Ano přesně tak. Osud bude mít navazující povídky, takové sidequely, tedy vedlejší příběhy, takže o něj úplně nepřijdete. Snad se to povede.

Nebudu dále zdržovat. Nechtěl jsem ale ještě něco... Tohle říkám už nějak často. No, snad jen že, i když to už jsem říkala v Infoknize, tato kapitola je opět v souladu s pride monthem 🏳️‍🌈. Dnešní kapitola však není o jinakosti jen v tomto spektru, ale i jiném. Čtěte a pochopíte. Přeji příjemnou zábavu.

***

Jak jsem slíbila, bylo načase letět Střelcovi sundat obvazy. Byla jsem z toho nadšená, a co teprve Eivor. Ani bych se nedivila, kdyby začala beze mě. Střelec ale uměl být dost svérázný pacient, tak doufám, že počkala. Ne že bych jí nevěřila, jen jsem chtěla být pro jistotu na blízku. Ne že bych byla nějaká extra ochrana, ale snad už mě trochu znáte a chápete, jak to myslím.

S Broučkem, Phantomem a nově i Štístkem jsme se po našem krátkém čase na sebe celí nadšení rozletěli směrem ke Střelcově příbytku u jezírka. Už z dálky jsme vyhlíželi známý obrys majestátní plíživé smrti. Doufali jsme, že nebude schovaný v zemi. Ano, s Eivor měli sice pouto a to bylo hlavní, ale Střelec byl stále poněkud tvrdohlavý drak a i když měl Eivor určitě rád, když se mu něco nechtělo, tak to neudělal a dal to i výrazně najevo.

Dnešek naštěstí přál. Sotva jsme přelétli stromy a my spatřili tu známou písečnou pláž, Střelec byl celý venku a tyčil se nad Eivor plný spokojených vřískotů. A proč by nebyl spokojený, když měl obvazy konečně dole? Kdo by to byl řekl, tak ona na mě vážně nepočkala!

Přistáli jsme přímo na pláži a písek jako vždy od Broučka odlétl, i když už výrazně míň, jelikož jsme to těch pár dní na Blpu trénovali. Potom jsem jsem mile ráda do písku nohama napřed sklouzla podél parohu sama a při pohledu na Eivořiny již sklizené lékařské potřeby jsem pro jednou s vtipem poznamenala: "Koukám, že jdu asi pozdě, co?" Tedy začalo to jako vtip, ale na konci jsem si uvědomila, že je to asi pravda. Chyba musela být na mojí straně. Jako vždy.

"Ne, nejdeš," uklidnila mě Eivor, protože taky má slova brala vážně, a překvapivě začala sklízet zbytek svých věcí do tašky ještě rychleji. Naštěstí vysvětlila dřív, než jsem se mohla zeptat, i když na mě možná trochu zběsile: "To jen že jsem se na poslední dozvěděla, že dnes odplouvám za příbuznými na jiný ostrov, tak jsem Střelce výjimečně potřebovala vyřídit dřív. Chtěla jsem ti to říct, ale nevěděla jsem, kde tě najít a taky jsem nechtěla rušit tvé jiné plány. Promiň, mluvím rychle. Vím, že to nemáš ráda, ale mám toho nad hlavu. Už teď jdu pozdě a nechci, aby sis myslela, že za to můžeš ty, tak prostě...."

"Hou hou hou!" snažila jsem se ji uklidnit, protože už byla pomalu jak já. "To je dobrý. Nic se neděje. Hlavní je, jestli jsi v pořádku ty a Střelec."

"On je. Jeho rány jsou v pořádku, jen jsem je ještě namazala. Vím, že je to velká prosba, ale mohla bys mu je mazat ty dny, co tu nebudu? Jen pozor. S mým odchodem dost nesouhlasí, tak je vydrážděný." Konec sice zašeptala, ale Střelec to i tak doplnil pořádně nesouhlasným řevem a vyceněnými rotujícími zuby. Šílený, jak to s námi už v podstatě nic nedělalo.