•𝐖𝐇𝐈𝐂𝐇?•

18.

                      ~KAPITOLA 18.~

9. Května 12:39
Ali
Probudila jsem se. Bylo mi tak strašně špatně. Hlava mě bolela, v břiše jsem měla křeče. Ani pohnout jsem se nemohla. Byla to neskutečná bolest. Podívala jsem se vedle na svůj stolek, kde byli pastilky proti bolesti. Natáhla jsem se pro ně, i když mě to kurevsky bolelo, a vzala si je. Napila jsem se skleničky vody, co byla vedle pastilek a chvíli počkala, než konečně pomůžou. Po nějaké době zapůsobily. Bylo mi lépe, tak jsem se šla dát trochu do kupy. Osprchovala jsem se a udělala si hygienu. Ani jsem se nelíčila, přece jen nikam nejdu.

Když jsem si čistila zuby, vzpomněla jsem si na těhotenství. Přece jen jsem to včera dost přehnala a kdybych byla těhotná, jaké následky by to pro to dítě mělo? Drohy a alkohol přece jen nedělají dítěti dobře...a vlastně já bych si to dítě ani nechat nemohla! Je mi teprve 16. V tomhle věku nejsem připravená mít dítě a starat se o něj. Nemůžu mít zodpovědnost o nějakého prcka, který se stvořil omylem. Tohle opravdu nejde. Ale já vlastně ještě nevím jestli jsem těhotná, třeba nemusím být. Rozhodla jsem si už konečně udělat ten test. Nedočkavostí jsem pukala.

Chodila jsem po koupelně ze strany na stranu. Čekala jsem na test, který jsem měla položený o umyvadlo. Zároveň jsem odpočítávala minuty, kdy už to bude. Byla jsem tak moc nervózní. Když jsem si odpočítala 5 minut, sebrala jsem test a zblízka se na něj podívala. Začala jsem se klepat a třást, když jsem uviděla ve výsledném čtverečku dvě čárky. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dostala jsem záchvat paniky. Upustila jsem test na zem a schoulila se do količky. Začala jsem brečet. Celým tělem jsem se třásla. Rychle jsem dýchala. Nemohla jsem ovládat ani své emoce. Byla jsem naštvaná, smutná a šťastná zároveň. Vůbec se mi to nelíbilo. Jako bych se zbláznila.

Po pár minutách moje panika nepřestávala, akorát se zhoršovala. Čím více jsem na to mimino myslela, tím horší to bylo. Snažila jsem se doplazit k mému telefonu. Hledala jsem ho všude ale nemohla najít. Opřela jsem se o postel a noční stolek. Celá udýchaná jsem se porozhlédla po pokoji a uviděla kabelku přes mou židli. Ještě mě napadlo se podívat do ní. Snažila jsem se vstát, ale mé třaslavé nohy ztratily balanc a spadla jsem naštěstí na postel. Překulila jsem se a spadla na zem. Pohled na mě musel být opravdu legrační. Převálela jsem se ke kabelce a hledala v ní mobil. S nadšením jsem ho našla a hned volala Markovi. Při čekání na jeho odpověď jsem si nekontrolovaně kousala nehty. Pořád jsem se třásla a můj dech začal zrychlovat, stejně tak jak tlak v krvi.

Mark: ,,Ali, je všechno v pohodě?"
Zeptal se hned co to zvednul. Nechtěla jsem ztrácet čas, tak jsem to ze sebe hned vytáhla.
Ali: ,,Jsem těhotná"
Řekla jsem a bylo na chvíli ticho.
Mark: ,,COŽE?!"
Ozvalo se pak. Taky bych takhle reagovala, kdybych byla Mark.
Ali: ,,Teď jsem si dělala test a vyšel pozitivně"
Říkala jsem po pomlkách. Ani jsem moc mluvit nemohla, jaký záchvat jsem pořád měla.
Mark: ,,Ali já...hned po škole tam přijdu ano?"
Ali: ,,Marku já tě potřebuju teď"
Mark: ,,Ali já vím ale naše škola má opravdu výborný dozor...věř mi, zkoušel jsem to"
Nevěděla jsem co na to mám říct. To mám čekat další tři hodiny, než mu skončí škola? To nepřežiju.
Mark: ,,Ali pokusím se udělat co budu moct ano?"
Ali: ,,Mhm"
Zamumlala jsem a zase si začala kousat nehty a třepat s nohou.
Mark: ,,Bude to dobrý, vydrž"
Řekl a já to típla. Zase jsem začala brečet. Nemohla jsem to kontrolovat. Nemohla jsem dělat nic.

Cítila jsem temno. Prázdno. Necítila jsem v podstatě vůbec nic. Jakoby se mel srdce, roztříštilo na kousíčky a pak se zapálilo v lávě. Jakoby se můj mozek rozhodnul přestat komunikovat a pracovat tak jak má. Všechny mé části těla se najednou uvolnily. Každičká kost se mi zlomila nebo jen nalomila. Mé smysly přestali fungovat. Viděla jsem jen tmu. Nic jsem neslyšela. Bylo naprosté ticho. Na chvíli jsem si myslela, že jsem posedlá démonem. Zapomněla jsem na vše. Na Marka. Toma. Na dítě. Úplně na všechno. Přestala jsem myslet úplně.

Tom
Tom: ,,To byla Ali?"
Zeptal jsem se po tom...velmi zajímavém telefonátu s Markem. Vypadal dost rozhořčeně.
Mark: ,,Jo.."
Odpověděl a kousnul si do toustu. Nechápu co se s ním děje.
Tom: ,,A co chtěla? Je v pohodě?"
Chvíli byl ticho a jen žvýkal.
Mark: ,,Jo je v pohodě..."
Odpověděl na konec a usmál se na mě. Ten úsměv byl falešný ale i tak mi to aspoň trošku zlepšilo náladu.
Tom: ,,Napadlo mě...že bychom si mohli dneska někam vyjít. Dlouho jsme nebyli jen my dva-"
Mark: ,,Jo jasně ale nemám čas promiň....co třeba ve středu?"
Tom: ,,Ehm...jo dobře, ve středu"
Souhlasil jsem. Mark se chová opravdu divně. Takhle ho ještě neznám. Vůbec nevím co mám dělat, nebo jak se já mám chovat k němu. Je to opravdu divný.

Mark: ,,Hele myslíš, že kdybych řekl ředitelovi, že musím jít k vůli rodinným důvodům, že by mě pustil?"
Zeptal se mě z ničeho nic. Polkl jsem kousek jídla a kývl hlavou.
Tom: ,,Jo asi jo...chci říct, můžeš to zkusti"
Mark: ,,Fajn...díky"
Řekl a odnesl tác s prázdnými talíři. Proč chce nutně odejít ze školy? Rodinné důvody? Tady mi něco nesedí....doufám, že se to netýká s Ali. Ne, že bych byl žárlivý...Marka znám spoustu let, určitě by si s ní nic nezačal. No nechám to plavat. Až mi to Mark bude chtít říct, řekne mi to. Na internetu vypadal jako otevřený člověk ale v realitě je dost uzavřený.

Mark
Zazvonilo a já šel do ředitelny. Nabral jsem všechnu svou odvahu a zaklepal na dveře. Když jsem uslyšel svolení vejít, nadechl jsem se a vešel dovnitř. Slušně jsem pozdravil a sednul si na židli naproti něj.
Osford: ,,Tak pane Fischbachu...neměl by jste být na hodině?"
Mark: ,,Ano pane ale...je tady takový problém s rodinou"
Osford: ,,Oh...co se děje?"
Zeptal se a přestal si něco psát do notýsku. Měl mou pozornost a to mě trochu znervózňovalo.
Mark: ,,No...víte je to osobní záležitost"
Osford: ,,Oh chápu chápu...a co by jste chtěl?"
Mark: ,,Potřebuju teď hned odejít"
Ředitel se začal sarkasticky smát. To se mi vůbec nelíbilo.
Osford: ,,Pane Fischbachu...jste v posledním ročníku. Nepřijde vám trochu vtipné zkoušet mou trpělivost?"
Mark: ,,Ne ne počkat to je opravdu vážné!"
Osford: ,,Jedná se o smrt?"
Mark: ,,To nemohu říct-"
Osford: ,,Vážné to tedy není"
Řekl a zase si začal něco psát. Věděl jsem, že mám prohráno.

Osford: ,,Pane Fischbachu...jste velmi nadějný student...tenhle ročník je pro vás tedy velmi důležitý, především tyto týdny, kdy budete za chvíli maturovat. Nechcete, a ani já nechci, aby jste si to nějak zkazili"
Mark: ,,Pane řediteli já vás chápu...všechno tohle respektuju a vím to, ale je to opravdu naléhavé. Nikdy jsem vás o něco takového neprosil tak vás prosím teď, pusťte mě domů"
Řekl jsem, málem na kolenou prosil a pořád hledal naději. Osford se mě chvíli sledoval, a pak si vzal nějaký papírek a něco vypisoval. Když to dopsal, podal mi to. Byla to omluvenka!

Hned se mi vykouzlil úsměv na tváři.
Mark: ,,J-já děkuju moc já-"
Osford: ,,Vezměte si to, než si to rozmyslím"
Dodal a já neváhal ani sekundu a vzal si to. Cestou pryč z ředitelny jsem pořád děkoval a pak letěl do mé třídy pro věci. Omluvenku jsem dal dozorcům u východu, kteří mi jí schválili a pustili ven. Nepřemýšlel jsem ani vteřinu a běžel rovnou cestou k Ali. V mobilu mi zněla opravdu nervózně. Doufám, že se nijak nepoškozuje. Běžel jsem jak nejrychleji to šlo. Chtěl jsem to stihnout dřív, než se cokoliv může stát.