Broken Heart [l.s.] (CZ)✔

VIII.

" Oh promiňte, nevěděl jsem, že tu jste" Zašeptal jsem omluvu, když jsem bez zaklepání vtrhl k Louisovi do pokoje, kde z každé strany seděl Liam se Zaynem a nejspíše si s Louisem povídali. Všichni tři byli šťastní. Je to hezké, ale zároveň to nějakým způsobem bolelo.

" V pohodě, Harry, my už stejně musíme. Potřebujeme si ještě něco zařídit" odvětil Liam, zvedl se a ruku v ruce se Zaynem odešel. Neuniklo mi malé mrknutí od Zayna směřované Louisovi. Co se to tu děje?

" Jak ti je?" zeptali jsme se oba nastejno toho druhého, čemuž jsme se oba museli zasmát. Nechápu, jak se to mohlo stát. Copak máme napojenou nějak mysl nebo co?

" Takže jak ti je?" zeptal jsem se znovu, tentokrát již jen já. Konečně. Aspoň že ho nenapadlo mluvit zase stejně jako já. Beztak si to nějak načasoval.

" Teď už skvěle" usmál se a chytil mě rza ruku. Snažil se nejspíš nám proplést prsty, ale já mu v tom dost důrazně zabránil, když jsem vytrhl svou ruku ze sevření té jeho.

Jeho úsměv zmizel a v jeho očích jsem nalezl pochopení, aspoň že tak. Sedl jsem si na židli po jeho levici a pozoroval ho. Nervózně se ošil.

"Co se stalo s tím člověkem, který nikdy nebyl nervózní, který vždycky věděl, co dělá? " zeptal jsem se narovinu. Jaképak okecávání, když je tohle stejně nejúčinnější?

" Zamiloval se a následně byl zlomen" zašeptal tak potichu, že jsem měl až problém mu rozumět, ale slyšel jsem ho. Moc dobře. Takové blbosti mi tu mlet.

" Myslel jsem si, že nebudeš blábolit, ale jak tak koukám, tak blábolíš a to pěkně teda no" zamračil jsem se na něho. Smutně se na mě usmál a pak sklopil zrak na své ruce.

" Když mi nevěříš" pokrčil rameny. Snažil se tvářit lhostejně, ale moc mu to nešlo. Bylo vidět, že ho to asi nejspíše mrzí. No měl na to myslet dřív.

" Můžeš si za to sám" zavrčel jsem na něho  a on se na mě s bolestí v očích podíval. Nic neříkal, jen se mi díval do očí.

" Jo, za všechno si můžu sám" kývl a pak odvrátil hlavu k oknu, které byl přesně naproti mě, takže byl ke mě zády. Koukal ven a nic neříkal, nic nedělal. To mě teď jako bude ignorovat?

" Jak malý dítě. Neví, co říct, tak radši ignoruje. Vážně jsi k politování. Nicka. Kéžby jsi umřel" zavrčel jsem a s třísknutím dveří opustil jeho pokoj.

~~

' Kéžby jsi umřel. Kéžby jsi umřel. Kéžby jsi umřel. Umři. Chcípni. Nikdo tě tu nechce!!' to všechno mi běhalo hlavou poté, co Harry opustil můj pokoj.

Jeho slova se zabodly do mého srdce, kam vypálily nápis: NENÁVIDĚNÝ. Sedělo by to. Nenáviděl mě někdo, koho jsem miloval a položil bych za něho život.

Vím, že si to nejspíše zasloužím potom všem, ale stejně to bolí. Bude to bolet. Fyzická bolest odezní během pár minut. Psychická bolest se však drží, jak klíště, pár týdnů, měsíců a klidně i let.

Zlomené nechtěné srdce se léčí špatně. Lékaři na to nemají lék a nemůžou to operovat. Je jen na nás, abychom se s tou bolestí prokousaly.

Je jen na nás, abychom se tomu nepoddali, abychom bojovali, abychom nepodlehli síle tlaku té bolesti na hrudi, abychom přežili.

'Kéžby jsi umřel' stále mi v hlavě běžela ta tři poslední slova, jež vyšla z úst Harryho, osoby, jež jsem miloval, ale on tomu nevěřil s já mu to vysvětlit nemohl.

' Kéžby jsi umřel' ta slova mě bičovala do celého mého těla. Nejčastěji však přímo do srdce. Neviditelné ruce se snažili mi ho vytrvat z hrudi.

' Kéžby jsi umřel. Kéžby jsi umřel' zpíval hlas uvnitř mé hlavy, jakoby tam na ni někdo tančil a bavil se nad ní.

~~

"Myslíš, že to spolu vyřeší? Byl vůbec dobrý nápad je tam takhle nechat samotné? Víš, jak je to s nimi občas složité" povzdechl si Liam, když jsme nastoupili do auta a vyjeli k Louisově bytu.

" Nevím, zda to byl úplně dobrý nápad, ale potřebují si spolu pořádně promluvit a vyjasnit si všechny nejastnosti a tajemství, jež před sebou skrývají. Vím, že je to s nimi složité, obzvlášť s Louisem, ale oni to zvládnou, jsou dospělí, my teď máme jinou práci, Babe "odvětil jsem, ačkoli jsem tím uklidňoval nejen jeho, ale i sebe.

Upřímně? Moc mi to nešlo a už vůbec to nezabralo. Stále jsem měl takový nepříjemný pocit, že se něco stane, pokazí a všechno zase půjde úplně doháje.

" Jo oni ti zvládnou. Čas utíká, takže by bylo dobré šlápnout na to" obrátil se na mě a já jen s kyvnutím šlápl na plyn.

Liam vedle mě nadšeně vypískl a já se musel zasmát. Zněl tak roztomile a zároveň, tak nějak jako on. Jako jeho práva podstata.

" Miluju tě, tak moc" zašeptal jsem a věnoval svůj pohled zase silnici.

" Taky tě miluji" Uslyšel jsem a pak.....

~~

" Pane Stylesi, vyskytl se problém. Pan Tomlinson se snažil zabít" odchytl mě doktor na chodbě, po které jsem si to kráčel k Lousovi do pokoje. Chtěl jsem se mu omluvit.

" Cože?" vypískl jsem a rychle se rozběhl k pokoji 28, kde byl Louis umístěn. Ležel na posteli a opět byl tak bledý. Na bílých peřinách byla vidět zaschlá krev a Louis se na mě podíval s mrtvým výrazem. Jakoby jeho duše byla pryč a zbyla jen prázdná živá schránka.

Přešel jsem k němu a sedl si po jeho levici. Chtěl jsem mu vynadat, ale nemohl jsem. Neměl jsem na to srdce, ne když jsem za to mohl zase já. Už podruhé.

Chtěl jsem ho pohladit po tváři, ale on s obličejem ucukl, jakoby nechtěl, abych se ho dotýká. Chápal jsem ho.

Ublížil jsem mu, ale on mi taky ublížil! Navíc stále nevím, zda mu můžu vůbec věřit.

" Louisi" zašeptal jsem a na konci mě málem zradil hlas. Byl jsem vysílený z toho všeho, co se teď děje.

" Nepovedlo se to, kurva" krikl Louis zoufale a vjel si rukama do vlasů.

Jeho ruce byly obvázány, obě. Ne jen jedna. Obě dvě. Panebože. Zatočil se se mnou celý svět.

" To je dobře" šeptl jsem s než stačil cokoli namítnout, tak jsem se vrhl na jeho rty, které jsem nemohl tak dlouho ochutnat.

~~

Přemýšlím, že to smažu, že nechám prostě jen Assistant a žádný druhý díl nebude. Že to skončí, tak jak to skončí a vy si můžete domyslet, co se asi stalo, co vy na to?

Mám to tu nechat nebo smazat??