Volba

-7-

Nemám tušení, jak jsem se nechal překecat. Ležím ve své posteli a hned vedle mě Samuel. Moment už si vzpomínám...
Proč najednou na mě mluví? Copak mu přijdu, že bych si chtěl snad povídat? Náhle byl obří hrom a já se trochu lekl, ale ne tolik, jako Samuel. Začal se mírně klepat a držel pevně svou levou rukou polštář na spaní. „Můžu mít na tebe prosbu?" pozvednul jsem mírně jedno obočí nad tím jeho tónem. Byl hrozně klepavý a mírně i vyděšený. Lehce jsem kývnul a čekal na tu prosbu. „Vím, že je to blbý, ani se neznáme, ale mohl bych prosím spát dnes s tebou?" zeptal se a já začal kašlat. Bylo to opravdu nečekané. Okamžitě jsem začal kývat na nesouhlas. Proč bych mu to měl dovolit? Jak už řekl, neznáme se. Nevěřím mu a je mi nepříjemné mít někoho po boku. „Prosím, já... já se bojím bouřek..." pověděl opět s klepavým hlasem. V jeho očích se leskly slzy a moje srdce to obměkčilo. NE! Nepřichází v úvahu. Na to zapomeň! Opět kývu na nesouhlas, ale tentokrát ne tak silně, jako před tím. Spadla mu jedna slza a udělal smutný kukuč. „Dobře, rozumím" pověděl smutně a mě jako kdyby právě někdo něčím praštil. Vzal jsem papír, tužku a mírně znechuceně napsal... "Fajn, ale nesmíš se mě dotknout". Vzkaz si převzal a na tváři se mu objevil mírný úsměv. „Nebudu". Kouknul jsem na Eliss, ještě jednou ji pohladil a šel zhasnout. Po tmě jsem došel ke své posteli a lehnul si. Samuel si ke mně skutečně lehnul, ale jen co si lehnul se mě dotknul a já mírně kvíknul. „Promiň, v té tmě nic nevidím" pověděl a já poznal podle hlasu, jak se usmívá, ale přesto byl slyšet i soucit. Vzal jsem deku a dal ji na nás. Jelikož si tu svojí nevzal, tak je mi blbé, aby byl nemocný. Prostě se jen bojí a moc nad tím nepřemýšlí. Ležím na pravém boku a on na levém, takže si hledíme do očí a zároveň i ne kvůli tmě. I přesto, že jdeme spát, já mám na sobě roušku. Nosím ji vlastně už dlouhá léta, takže málo kdo viděl moji tvář. Náhle se objevil obří hrom a blesk zároveň. Samuel se schoval pod deku, kterou měl přes sebe jen hozenou a přitiskl se ke mně. Nebo spíše k mojí hrudi a já cítil, jak se až moc klepe. Moje srdce bušilo o závod. V krku se mi objevil knedlík, který nechtěl zmizet. Svojí levou ruku, kterou jsem měl původně položenou na boku, teď mám ve vzduchu, kvůli němu. Nechci ji na něj dát. Lidský dotek moc neznám a tenhle pocit taky ne. Další hrom a on se natiskl snad ještě víc, i když to vypadalo, že to nejde. „Ššššš..." šeptl jsem a svou levou ruku položil na jeho záda. Nik se také vždycky bál bouřek, divím se, že tu není teď u mě. Pomalu se přestával klepat. Svůj pohled mírně zvednul a jelikož teď, zrovna teď přijíždělo auto, já uviděl jeho pohled. Kousek od našich balkónů je parkoviště, takže sem jdou světla od aut. Mírně uslzené, hypnotizující, a přesto tak kouzelné oči. Trochu jsem sklopil pohled. Jeho ruka se náhle začala hýbat a nějakou záhadou se z mých zad dostala na mou tvář. Lehce mi tvář pohladil. Bylo to, jako kdyby hladil něco, co by mohlo lehce prasknout. Svou ruku z mé tváře odsunul a mírně se ode mě odtáhnul. Auto pravděpodobně vypnulo motor, jelikož světla byla pryč. Bouřka stále sílila a on se znovu začal klepat. I přesto na svou výšku, teď jsem byl ten větší já. Další hrom. A další. Nemohl jsem se na něj tak dívat. Levou rukou jsem ho popohnal ke mně. Nenamítal a už byl u mě. Hladil jsem ho po zádech do doby, než usnul. Konečně pravidelně oddechoval a už i mě se začali křížit oči. Povolil jsem se únavě usnul téměř do chvíle.