Srdce odvahy

15.

Dny byly dlouhé. Od té doby, co se s Jindřichem vrátili na Opočno, se dny nesnesitelně táhly. Eliška strávila celý týden - a možná ještě víc - ve své přidělené komnatě. Bylo to příšerně únavné. Dívka nebyla na takové nicnedělání zvyklá, a tak jí nečinnost a samota doháněly k šílenství.

Jedinou společností jí byla její nová komorná, která jí však za celou tu dobu neřekla jediné slovo a pouze ji nepřátelsky propalovala pohledem, jako kdyby měla právě Eliška být vinna za všechny hříchy světa.  

A Eliška měla zároveň špatné svědomí kvůli Dorotce. Bylo jí líto, že využila její laskavost ke svému prospěchu a doufala, že jí Dorotka odpustí. Vždyť by z nich mohly být dobré přítelkyně. Jestli jí tedy Jindřich ještě někdy pustí ven...

Odstoupila od okna, u kterého bezmyšlenkovitě postávala a došla k velké posteli se světle modrým baldachýnem a plácla sebou na ni. Byla unavená, přestože denně spala víc než dost. Ale chyběl jí čerstvý letní vzduch a sluníčko. A taky přítomnost jakékoli živé bytosti...

Jako by jí někdo četl myšlenky, náhle se otevřely dveře do jejího pokoje. Tuhle společnost jsem zrovna neměla namysli, pousmála se, když pomyslela na svou věčně zamračenou služebnou. To bych raději opravdu zůstala sama.

"Jste tu vůbec někde?" ozval se náhle pobaveně Jankův hlas.

Eliška překvapeně vytřeštila oči a prudce se zvedla. Naprosto nevěřícně pohlédla do mužových rozesmátých očí.

"Co tu děláte?" pronesla ohromeně. Janek byl ten poslední, koho by ve své komnatě v této situaci čekala. 

Všimla si, jak potlačil smích. "Jen jsem se přišel ujistit, že jste tu neumřela."

"Jestli se dá umřít na nudu, tak věřte, že jsem na sklonku svého života," řekla mu naprosto vážně. 

Janek se neubránil úsměvu. "Jindřich by ale asi nebyl rád, kdyby mu novomanželka asi po týdnu skonala. Co by tomu řekli ostatní? "

Elišce bezděčně cuknuly koutky do úsměvu nad jeho kousavou a zároveň důvtipnou a trefnou odpovědí. "Asi by si rychle našel novou manželku," pronesla pobaveně.

Janek se tentokrát ale ani nepousmál. "Vy se mě ani nezeptáte, co se stalo s vašimi kamarády?" změnil rychle téma. 

Výmluvně pokrčila rameny. "Vím to," přiznala. "Vaši muži spolu mluví tak hlasitě, že je to slyšet i přes tyhle mohutné dubové dveře," pousmála se. 

Neměla nejmenší tušení, proč Jindřich Píšťalku s Daliborem a Pírkem uvěznil a vzal za své zajatce - ostatně jako jí samotnou - místo toho, aby je vydal zpět Janovi, který by je beze sporu nemilosrdně popravil, protože mu po léta okrádali vojáky. Nevěděla, jaké byly - a jsou - Jindřichovi úmysly, ale byla mu za záchranu přátel nesmírně vděčná. A vlastně si i díky tomu uvědomila, že k němu necítí nenávist a opovržení, jak si neustále namlouvala...

Janek rádoby pohoršeně zavrtěl hlavou. "Ach, ta morálka," postěžoval si s úsměvem. "I když já asi nemám co říkat, když jsem nepovoleně opustil své povinnosti," přiznal pobaveně. "A asi budu muset rychle zmizet, než si Jindřich všimne, že mu nejsem po ruce."

Eliška překvapeně zdvihla obočí. "Vás sem neposlal můj manžel?" zeptala se užasle.

"Proč by to dělal?" usmál se Janek, ale než stihla dívka cokoli namítnout, zmizel z pokoje. 

Eliška se ohromeně dívala na místo, kde ještě před chvílí muž stál. Neměla nejmenší tušení, co to mělo znamenat, a jestli měla jeho krátká návštěva nějaký záměr. 

Vzápětí však ztuhla a vytřeštila oči, protože její zrak padl na dřevěné dveře, kterými Janek odešel. Okamžitě si totiž uvědomila, že nejsou dovřené. Opravdu mohl být Janek tak neopatrný, že by zapomněl zavřít dveře do jejího pokoje? 

Tohle spíš vypadalo, jako by je nechal pootevřené naschvál...

Skousla si spodní ret a rozpačitě ke dveřím přistoupila. Prsty nejdřív nejistě přejela po jejich hraně a potom za ně opatrně vzala a zlehka je otevřela dokořán.

K jejímu překvapení před vchodem do její komnaty nikdo nedržel stráž, takže jí nikdo v odchodu z pokoje nezabránil. Chvíli tedy jenom nervózně postávala a rozhlížela se, jako by očekávala, že se objeví někdo z Jindřichových mužů a okamžitě ji zavede zase zpátky. 

Jenže chodba, ve které stála, zela prázdnotou, a tak se po chvíli pomalu vydala dál. Stále se ale nervózně rozhlížela kolem. Připadala si hrozně provinile a zároveň trochu vystrašeně. Co když na ní narazí někdo z Jindřichových mužů? Anebo hůř, co když jí najde Jindřich samotný?   

Přes veškeré pochyby, otevřela dveře, které byly na konci chodby, a vydala se po točitých dřevěných schodech dolů. Nesměle položila ruku na mohutné zábradlí se složitě vyřezávaným rámováním a lehce po něm přejela. Nato si skousla ret a zvědavě pohlédla na překrásné nástěnné malby s motivy jarní a letní krajiny a bezděčně se usmála. Ač nerada, musela připustit, že je Jindřichův zámek mnohem hezčí, než ten jejich v Dobrušce.

Pod mohutným schodištěm zabočila vlevo a vydala se další chodbou, která se pro změnu pyšnila trofejemi jeleních a srnčích parohů, visícími na zdech, a pak se vydala vpravo. 

Když náhle ucítila moc dobře známou vůni koňského odéru, rozzářily se jí oči nadšením. Netrvalo jí dlouho, než zámecké stáje, které byly v přízemí zámku, našla. Překvapeně vydechla, když zjistila, kolik hřebců a klisen opočenská stáj čítá.

Náhle se cítila jako v sedmém nebi. Milovala všechna zvířata, ale koně nejvíc. Pamatovala si na svou první klisničku Jitřenku, kterou dostala od tatínka ke třetím narozeninám. Byl to nejlepší dárek, jaký od něj kdy dostala.

Pomalu se rozešla rozlehlou stájí a s úsměvem se rozhlížela střídavě na obě strany, aby si všechny oře mohla prohlédnout. 

Náhle se očima zastavila na krásné bílé klisně, a bezděčně k ní přistoupila. "Ahoj, krásko," oslovila ji. Pomalu zvedla dlaň a začala ji jemně hladit po nozdrách. "Ty jsi krásná," řekla jí, jakoby věřila, že jí klisna rozumí. "Máš očka jako křišťály a srst jako samet. Jakpak se jenom jmenuješ?" optala se s úsměvem.

Ticho náhle jako dýka prořízl hlas nově příchozího. "Hvězda," odpověděl její manžel.