Srdce odvahy

21.

Probouzela se pomalu. Po dlouhé době měla pocit, že se docela dobře vyspala a cítila se poměrně odpočatá. Okamžik ještě ležela na posteli, ale pak vstala a docupitala k umyvadlu, které stálo v rohu, aby si mohla omýt obličej.

Dveře jejího pokoje se otevřely. Lehce protočila panenkami a útrpně naznačila úsměv. Neměla náladu na svou příšernou komornou, jejíž jméno stále neznala, a vůbec jí nelákala představa, že bude už od rána otravována jejím znuděným a otráveným výrazem.

"Dobré ráno," ozval se dívčí hlas.

Vytřeštila oči a okamžitě se otočila, přičemž bokem zavadila o karafu s vodou, která se převrhla, a zbytek obsahu rozlila na zem. Ani očkem ale nestihla obhlédnout spoušť, kterou natropila, protože její zrak ihned naprosto ohromeně přejel ke dveřím, u kterých s pobaveným výrazem postávala Dorotka.

Eliška na ní chvíli jen nevěřícně zírala, jako by nemohla pochopit, co se to děje. V okamžiku se ale vzpamatovala a na užaslém výrazu se jí rozlil rozradostněný úsměv. "Dorotko!" zvolala a rozběhla se k černovlásce. "Co tu děláš? Tak strašně mě mrzí, že jsem tě přivedla do potíží. Doufám, že na tebe Jindřich nebyl kvůli mě rozzlobený. Jen mi, prosím tě, neříkej, že jsi zase vyvedla nějakou hloupost, aby ses sem dostala."

Dorotka se pobaveně usmála. "Nebojte se, má paní. Pan z Rožmberka mě sem poslal sám. Mám pocit, že se bál, že vás ta husa Anča unudí k smrti."

Eliška se úlevně pousmála. "A ty se na mě nezlobíš?"

"Měla bych?"

"Já myslím, že - ano," odpověděla Eliška. "Vždyť jsi kvůli mě byla unesená!"

Dorotka jen pokrčila rameny, jako by pro ni únos hledanými zbojníky byla běžná věc. "Mám ráda dobrodružství. A taky máte, mimochodem, moc pohledné parťáky," usmála se. 

Eliška jen nevěřícně zavrtěla hlavou. To děvče jí snad nepřestane překvapovat. 

"A viděla jste je vůbec?" optala se Dorotka, zatímco, co se jala Elišku ustrojit do blankytně modrých lehce nařasených šatů. 

"Koho?" odtušila Eliška zmateně.

"No ty vaše fešné kamarády," odpověděla Dorotka, jako by to nebylo úplně jasné.

Eliška se k černovlásce překvapeně otočila. "A ty snad ano?"

Dorotka rozpačitě pokrčila rameny, ale pak na výraz souhlasu nepatrně kývla. 

Eliška cítila, jak se jí zběsile rozbušilo srdce. "Jsou v pořádku?" zeptala se polohlasem, přičemž jí hlas bezděčně přeskočil. 

Dorotka znovu přikývla. "Nic jim není," přisvědčila. "Nikdo z nich není zraněný," dodala a na chvíli se odmlčela. "Chtěla byste je vidět? Vezmu vás za nima."

Eliška mimovolně pootevřela pusu překvapením a oči se jí rozsvítily nefalšovaným nadšením. "Nechci, abys kvůli mě měla další problémy," podařilo se jí říct relativně klidným tónem hlasu, přestože její výraz, připomínající rozsvícený zadeček luční světlušky, prosil o vyslyšení.

Dorotce cukly koutky do úsměvu. "Co jsou to problémy?" usmála se.

***

"Befel je befel," pronesl rozhodně vězeňský strážný a rezolutně zavrtěl hlavou. "To platí pro každýho, takže i pro tebe, Dorinko. Dovnitř z nařízení pana Rožmberka nikdo nesmí, vždyť to víš."

"Prosím!" zakňučela Dorotka znovu. "Jenom na chvilinku."

"Befel je befel," zopakoval strážný. Odhodlaně se od Dorotky obrátil a sedl si zpět na své místo do kouta žaláře.