Srdce odvahy

27.

Nechápala, proč se jí pokaždé, když Jindřicha uvidí, musí vlít veškerá krev do tváří. Sklopila zrak, protože jí na mysli vytanula každá vteřina předchozího večera. Mísila se v ní nejistota, strach z jeho reakce a zároveň touha rozběhnout se k němu, skočit mu do náruče a už jí nikdy neopustit.  

Slyšela, jak se k ní rozešel. Cítila, jak se jí zběsile se rozbušilo srdce. U všech svatých, a proč se jí vždycky musí rozklepat kolena, když se Jindřich nachází v její blízkosti? Zkousla si ret a mimoděk zadržela dech, když k ní došel a lehce se dotkl její brady. Jemně jí donutil vzhlédnout a vzápětí jí něžně přejel kloubky prstů po tváři.

Letmo se dokázala usmát. Jediný pohled do jeho podmanivě hnědých očí způsobil, že jí nejistota rázem opustila. Položila ručku na jeho dlaň, která stále spočívala na její tváři, lehce ji sundala a naprosto něž jí políbila.

Vyjmul svou dlaň z jejího sevření a znovu jí přiměl, aby mu pohlédla do očí. "Smím?" usmál se. Neodpověděla a místo toho si stoupla na špičky a políbila ho. Vpletl jí prsty do vlasů a když se od něj po chvíli odtáhla, přitáhl si ji do náruče. Mimoděk zavřela oči a slastně vzdechla, když jí prsty začal projíždět vlasy.

"Co můj bratranec?" zeptala se, zatímco mu spočívala v náruči.

 Cítila, jak lehce zavrtěl hlavou. "Netrap se tím. Ten mezek se zabarikádoval na Dobrušce. Z toho velkého hrdiny se najednou stal ustrašený hlupák. Poslal jsem králi žádost, aby zasáhl. Jsem si jistý, že mi vyhoví. Dluží mi to. Nemusíš mít strach."

"Nemám strach," řekla popravdě. Naprosto neopodstatněně byla přesvědčená, že dokud bude stát po Jindřichově boku, nemůže se jí nic stát...

Odtáhl se od ní a usmál se. "To je dobře. Kdo se bojí, nesmí do lesa." Poodstoupil a potom lehce uchopil její ručku a schoval jí ve své dlani. "Půjdeme se najíst, co myslíš?" 

To zdánlivě obyčejné gesto v ní vyvolalo zvláštní pocity. Když se jeho dlaň dotkla té její, jako by jí žaludkem projel elektrický výboj. Když si jí vedl cestou do hodovní síně, pocítila záchvěv radost, spokojenosti a uspokojení. Jako by to, že jí drží za ruku, navozovalo pocit ještě většího sepětí, důvěry a téměř nepostřehnutelného závanu intimnosti.

Jindřich jí dovedl až do velké hodovní síně a posadil ji ke stolu. Elišku překvapilo, jaká uvolněná a rodinná atmosféra v místnosti naskýtala. K jednomu stolu se usadili nejen Jindřichovi nejbližší, ale i jeho ostatní muži. Všichni mezi sebou horečně komunikovali a vytvářeli, pro ní tak neznámé, uvolněné zázemí.

Ke snídaní se dostavili dokonce i ty tři zbojnické potvory. Přímo naproti ní se usadil Pírko. Nevině se na ní zazubil a pak se začal přímo nepříčetně cpát čerstvými buchtami. Na úplně druhé straně seděl Píšťalka a upřeně jí pozoroval. Pojednou nebyla schopná rozluštit, jestli ten jeho pohled znamená "nezlob se na mě, maličká," anebo "já tě vidím, krásko." Jenom se na něj zašklebila a pak už zase věnovala plnou pozornost Jindřichovi, který seděl vedle ní.   

Ta chvíle klidu ale rázem pominula, protože do síně rázem vlétla meluzína, které se z naprosto nepochopitelných důvodů říkala Dorotka. Jako vichřice přilétla do místnosti a zastavila se u Elišky. "Má paní! Chci říct Eliško, co kdybych tě unesla z tady tohodle šíleně nudného společenství? Nechtěla bys odpoledne někam zmizet? Co kdybychom si udělali vyjížďku?" navrhla celá rozzářená.

Eliška se nesměle podívala na Jindřicha, který seděl po její levici. Ten na ní chvíli jen hleděl, než mu došlo, že ho žádá o svolení. V jeho výrazu se na okamžik objevil záblesk jakéhosi provinění. "Eliško, víš, že se mě nemusíš ptát," ujistil se. "Můžete jet kamkoliv, když to nebude zrovna k Dobrušce. Ale radši s vámi někoho pošlu. Trochu se bojím, že s támhletím strašidlem byste se nevrátili v celku. Janku, můžeš je doprovodit?"

"S Jankem teda rozhodně nikam nepojedu," začala hned protestovat Dorotka. "Vezmeme si Jarka nebo Ladislava. Támhletu příšeru bych musela zabít ještě dřív než bychom vyjeli," zašklebila se.

Jindřich na Dorotku chvíli jenom tupě hleděl a pak rezignovaně obrátil oči v sloup. "Že já tě pořád poslouchám, ty čarodějnice," zamumlal. "Jarku, můžeš?"

Jaroslav se pobaveně usmál, v okamžiku vstal od stolu a následoval štěbetající děvčata, která už si to, plná smíchu, mířila do stájí. 

"Copak ty Janka nemáš ráda?" zeptala se Eliška, jen co s Dorotkou opustily Velkou síň.

Dorotka se ušklíbla. "Mám. Až moc."

"V tom případě tomu nerozumím."

Dívka se čtverácky zazubila. "Janek je můj bratranec," vysvětlila. "Jak si myslíš, že by mi jinak u pana z Rožmberka procházely všechny ty lumpárny," dodala a nevinně se zazubila. 

Elišce náhle začalo vše dávat naprostý smysl. Nepomohla si a musela se pobaveně pousmát. Moc dobře věděla, co znamená tahle bratrská láska. Myslí jí prolétla vzpomínka na Jana. I je tenkrát spojovala jakási zvláštní touha navzájem se poprat a pozabíjet, která se však ruku v ruce pojila s bezmeznou neutuchající láskou. Smutně si uvědomila, že tohle všechno je už dávno pryč.

Vzápětí jí však došlo, že Janovu lásku už dávno nepotřebuje. Z bratrance se v posledních dvou letech stala hrozba, zdroj strachu, obav a starostí. A přestože dobře věděla, že by ho měla nenávidět, cítila jen zvláštní lítost nad tím, že ztratila jeho lásku a náklonnost. Nicméně v poslední době se něco změnilo. Věděla, že Píšťalka to prázdné místečko v jejím srdci zaplnil, když se stal jejím nejlepším přítelem. Jenže až potom, co poznala Jindřicha si uvědomila, že touží být milována ještě trochu jinak. Toužila být ochraňována, toužila, aby se na ní někdo díval tak, jak se na ní Jindřich díval předešlou noc. A aby ten někdo nebyl nikdo jiný než Jindřich samotný. 

Z myšlenek jí vyrušil až Jarkův hlas. "Budete chtít osedlat Hvězdu, má paní?" 

Eliška se podívala na bílou klisničku a usmála se. "Ano, prosím." Počkala, až jí Jarek Hvězdu připraví, a potom bez pomoci vyskočila do jejího sedla.  Společně s Dorotkou a svých strážcem pak vyjeli do krásného slunečného dne, plni smíchu a dobré nálady. 

Nic nenasvědčovalo tomu, že se má všechno už brzy tak hrozně změnit.