Srdce odvahy

24.

"COŽE!?" zařval Jindřich tak nahlas, až sebou Eliška trhla. "A to mně to jako říkáš jen tak?!"

"A co jsem ti to měl, nechat vytroubit fanfárama?" rozčiloval se Vítek.

"Můžeš mi laskavě říct, jak se to, sakra, stalo?!" běsnil dál Jindřich.

"Nevím, Jindro, vážně nevím. Prostě najednou zmizel."

"K čertu! Vy jste vážně neschopní!"

"Tak sis ho měl hlídat sám!"

"Prosím tě, přestaň! A koukej sehnat Janka a Jaroslava. Musíme toho troubu chytit dřív než vyvede nějakou další hloupost!"

Oba dva zmizeli ze síně a nechali v ní ohromenou Elišku samotnou. Nebohé dívce až v tu chvíli došlo, že neměla nejmenší tušení, co Jindřich s Janem udělal, po tom co se vloupal na Opočno a pokusil se jí unést. Z rozhovoru obou Rožmberků vypochopila, že ho Jindřich nechal uvěznit. A že se Janovi podařilo uprchnout.

Ke svému překvapení si uvědomila, že není zdaleka tak vyděšená, jak by předpokládala. Na Opočnu se cítila bezpečně. Naprosto neopodstatněná myšlenka. Jan už si sem pro ní jednou přišel. A ona měla přesto z nějakého nevysvětlitelného důvodu pocit, že dokud bude stát po Jindřichově boku, nemůže se jí nic stát. 

Místo na strach a na Jana zcela nesmyslně myslela na to, že jí Jindřich nějak zapomněl říct, že má bratra. Styděla se za to, že je už dvakrát přistihl pro ní v tak intimní situaci a bála se, že jí kvůli tomu nebude mít rád. Přestože jeho slova ani výraz nic takového ani zdaleka nenaznačovaly. 

Ještě okamžik zůstala stát celá zaražená uprostřed místnosti, ale po chvíli se vydala zpět do svého pokoje. Nebyla si jistá, jestli na to má právo, toulat se sama po zámku. Vlastně si nebyla vůbec jistá ani v tom, v jakém se právě nachází postavení. Ještě před několika dny se cítila jako Jindřichova vězeňkyně. Teď se cítila - sama vlastně nevěděla jak. Rozhodně však netoužila vrátit se zpět do Dobrušky. Záleží ale vůbec na jejích pocitech a úmyslech? Její osud má pěvně v rukou Jindřich. Ten už se k ní ale dávno nechoval jako ke zlodějce nebo vězeňkyni...

Dobloumala se až do svého pokoje a plácla sebou na postel. Venku už se pomalu stmívalo, ale on by stejně rozhodně nemohla usnout, protože měla hlavu naprosto přehlcenou myšlenkami. V prví řadě vlastně ani nevěděla, co se doopravdy děje. Ještě chvíli ležela na posteli, pak se ale zvedla a rozhodla se vydat do Jindřichových komnat protože jí nevědomost začala smrtelně otravovat. 

Pojednou stála před dveřmi jeho pracovny a s žaludkem staženým zvláštním pocitem nervozity a vzrušení se rozhodovala, zda má zaklepat. Když tak učinila, napadlo jí, že by ještě mohla utéct, ale když se před ní otevřely dveře, už nebylo cesty zpět.

"Má paní?" oslovil jí překvapeně Janek. Pohlédl přes rameno na Jindřicha, a když ten přikývl, ustoupil, aby mohla dívka projít.

Eliška vstoupila do místnosti. Nečekala, že v ní bude tolik lidí. Jindřich postával u okna a netečně se díval ven, v jeho křesle seděl Vítek, nohy hozené na stole, u dveří stál Janek a vedle něj ještě jeden muž, kterého Eliška neznala. Náhle se jí zmocnila jakási zvláštní úzkost a mimoděk zacouvala zpátky ke dveřím. "Já přijdu později, jestli-," začala, ale zmlkla, když se Jindřich otočil a rukou mužům naznačil, aby zmizeli. "Dneska už stejně nic nevymyslíme, pánové," oznámil jim.

Eliška odstoupila, aby mohli muži projí a potom svůj pohled upřela na Jindřicha, jehož nálada byla očividně pod bodem absolutní nuly. "Jestli jsem vás vyrušila-"