Shadows of future

Minulost- Shledání

"Tou holkou myslí Zoey, a těma -no- magorama nás. Že?"zeptala jsem se se sevřeným hrdlem, i když jsem znala odpovědi.

"Tady zůstat nemůžeme."odpověděl mi Danny na úplně jinou, nepoloženou otázku.

"A kam chceš jít? Tohle je malinko nedomyšlený. Kde je vůbec věznice? A mají ji vůbec? Co když tam Zo-"

"Ale oni příjdou!"ozval se slabý hlásek. Okamžitě jsem ji poznala.

"Z-"chtěla jsem zakřičet. Ještě že mi Danny včas zacpal pusu.

"To jsi vážně tak hloupá?"šeptal. Sundala jsem jeho ruku z mých rtů a pomalu se zvedala.

"Co to zase děláš?! Maddie tady to není hra."rozčiloval se. Vstala jsem a má hlava se ocitla vedle zavřeného okna. Zboku jsem nahlédla dovnitř.Bohužel nic nešlo vidět.

"Zbláznila jsi se?"strhl mě Danny zpět na zem. Zatvářila jsem se provinile.

"Viděla jsi alespoň něco?"zeptal se po pár vteřinách. Zavrtěla jsem hlavou.

"Odveďte ji!"ozval se nevrlý hlas.

"Nechte mě být! Nesahejte na m-"nestihla dokřičet a ozvala se rána. S Dannym jsme na sebe vyplašeně pohlédli.

"Tahle mi nepřišla moc Dobročinná."uslyšela jsem dívčí hlas. Tentokrát zvenku.

"Můžeš na pět minut zavřít ten tvůj zobák?!"okřikl ji nějaký kluk. Ani jsem nedýchala. Procházeli těsně kolem nás. Občas jsem ráda za mé schopnosti. Dost dobře se maskuje.

Ale i tak jsem na ně viděla. Černovláska a urostlý kluk s vlasy stejně dlouhými jako Danny, akorát černé. Ona kolem něj poskakovala a on nesl bezvládné tělo Zoey. Doufám že žije.

"Sakra..."zaklel Danny.

"Musíme je sledovat.."

"Ale jak?"probírali jsme strategii. Pohlédla jsem do výšky. K mému překvapení, se nad námi tyčila řada urostlých zelených stromů.

"Ani se odtud nehni! Když k tobě dopadne modrý květ, je malér a co nejrchleji po stopě těhle stromů dojdi za mnou. Jasný?"poručila jsem mu tentokrát já.

"Zvládneš to?"vzhlédl do korun stromů.

"Musím. Dlužím jí to..."usmála jsem se a pomalu šplhala po silném kmeni stromu.

Naskytl se mi ne zrovna vábivý pohled. Všude kolem zpustošená krajina a větrno. Vlasy mi létaly do obličeje a já měla co dělat abych se udržela v korunách. Vybavil se mi ten den, kdy mě máma odvezla. Taky jsem si vyskákala do koruny stromu a rozhlížela se po lesích. Vsadím se, že jsem se koukala i směrem sem. Jak to vím? V dálce jsem viděla město. A nejbližší město je to, kde jsem žila před táborem Dobročinných. Ale zpět bych si netroufla, les je vážně zrádný.

Konec snění. Odrážím se od silné větve a přeskakuji jako veverka na další strom. Hbitě se zachytávám větvičky, která mě jen tak tak drží stále ve výšce nejméně 10 metrů. Nasucho polykám a znovu skáču. Vážně si připadám jako veverka! Ještě jednou, znovu a... Při jednom z posledních skoků, mi noha klouže po hladké kůře stromu. Mám co dělat, abych nevykřikla. Zatínám zuby a škrábu se zpět nahoru. Úspěšně.

Všímám si, že zbývá poslední strom, který vede přímo za něco, co má představovat asi věznici. Jakoby mě čekali. Cesta je přesně podle mých představ. Čekám, až dívka s chlapcem zalezou dovnitř a chystám se ke skoku. Když vtom přibíhá další černovláska. Tentokrát poznávám mojí sestru. Ta tady chyběla! Nasupeně se nadechuji a čekám až vběhne do příbytku. Je vážně hloupá a vbíhá do něj. Příležitost pro mě. Odrážím se a přeskakuji na poslední strom. Opírám čelo o jeho hubený kmen a po chvilce ručkuji dolů. Dopadám vedle díry ve zdi.

"Hod ji sem. A přivaž jí. Ať nepláchne jako ta minule."uvidím ségru, jak poroučí klukovi s havraními vlasy. Hodí Zoey na kupu sena a přivazuje jí nohy k železé tyči táhnoucí se od podlahy ke stropu.

"Prosím, pusťte mě už..."uslyším zesláblý hlas Zoey. Vytvářím hustější porost, aby mi posloužil jako dokonalý úkryt. Dneska jde všechno až moc podle mých představ. Zoey totiž leží hned u té díry ve zdi.

"Tak na to zapomeň!"zasmála se ta holka.

"A ne že se o něco pokusíš! By ses rovnou mohla s těma tvejma kámošema rozloučit vzdušnou poštou!"

Ozvalo se prásknutí dveřmi a následný dusot nohou. Určitě odběhli pryč. Začala jsem slyšet vzlykání.

"Co bych za to dala, kdyby se tady objevila Maddie. Nebo mě jen někdo probudil a řekl že se mi to zdá."plakala nahlas.

"Tak s tím druhým ti nepomůžu, ale..."zašeptala jsem a snažila se protáhnout dírou ve zdi. Teprve až teď jsem ucítila můj batoh na zádech.

"Maddie!"vykřikla. Doufám že ne moc nahlas.

"Pššššš!!"pleskla jsem ji přes ruku. Dovnitř jsem se nasoukala jen po pás. Trošku jsem přecenila mojí postavu. Vážně teď přemýšlím nad svojí postavou?! Bože holka vzbuď se! Nadávala jsem si v duchu.

"Jak si se..."nevěděla jak pokračovat.

"Dejme tomu že tady nejsem sama."usmála jsem se a ona mě objala.

"Mám takový strach..."smutnila.

"Posuň se co nejvíc sem."poručila jsem a naznačila jsem aby se přesunula co nejblíž k díře, ve které jsem trčela. Kolem její nohy, byl omotaný úzký plastový provázek. Doslova Zoey škrtil nohu.

"Kámen...Nebo nůž."mumlala jsem si pro sebe. Vylezla jsem zpět ven a hledala cokoliv ostrého. Kousek ode mně jsem uviděla zrezivělé ostří nože. Myslím, že mi dnes všechno vychází jen proto, protože se chystá něco hodně zlého.

Popadnu ostří a soukám se zpět za Zoey.

"Ukaž."chytnu její nohu a začnu přeřezávat špagátek. Najednou je Zoy volná.

"A rychle pryč!"zajásá a já opět lezu ven. Tentokrát mě následuje i Zoey. Probouráváme větší díru do zdi a Zoey je konečně volná.

"Jak odsud vypadneme?"rozhlíží se kolem. Vzhlédnu ke koruně stromů.

"Ne..Maddie já nejsem takovej horolezec jako jsi ty!"bránila se při pomyšlení na výšku která jí děsila.

"Já zapomněla že ty jsi extra."protočila jsem oči a popadla jí za ruku.

Protáhly jsme se kolem věznice a snažily se nepozorovaně přeběhnout za Dannym. Zbývalo zhruba půl metru a byly by jsme v bezpečí, ale když mám pocit že se něco zvrtne, tak se to dřív nebo později zvrtne.

"A do prdele..."ozve se Zoeyina dlouho nevyřknutá hláška. Otáčím se směrem k Dannymu a všímám si že je připravený nás bránit. Jediný problém je, že já připravená nejsem...