Shadows of future

Minulost- Věznice

Všichni chtějí tuhle knihu. Čekala jsem, že se v ní dozvím proč. Proč po ní všichni prahnou? Možná jen hezky vypadá, ale nic se z ní nedozvíte! Nic! Nic...To je přesně to slovo. Nic... V knize se nachází prázdné stránky. Pokud ovšem nepočítám tu první s podpisy. Zuřivě přetáčím listy. Nikde ani čárka. Zuřím. Nechci se rozbrečet. Proto jediné co udělám je, že knihou mrštím vší silou o zeď přede mnou. I přes mou hrdost propadám pláči. Objímám kolena svýma rukama a hlavu si pokládám na ně.

Probírá mě jemná zlatavá záře. Zvednu hlavu a uvidím zářící dvojstranu v knize. Že by přeci jenom nebyla tak prachobyčejná? Že by přece jenom něco skrývala?

Strana 123. Nejmocnější vládkyně, vládkyně přírody, se vydává do Necitelné věznice.

Nedávám slovům žádný význam. Zaujímá mě obrázek. Zarostlý muž, sedící v černých volných kalhotách připoutaný ke zdi. Ruce v jakémsi kusu dřeva, zvednuté do výšky. Vypadá to jako ze středověku. Každopádně mě láká vyrazit do Necitelné věznice.

"Jak?"ozývá se vyčerpaný hlas na konci uličky. Otáčím hlavu a vidím vyčerpanou matku opírající se o obě zdi uličky. Neváhám a znovu zaklapávám zámek. Knihu tisknu k hrudi a snažím se couvat. Už zase. Bohužel, nacházíme se ve slepé uličce.

"Otevři ji. DĚLEJ!"křičí. Teď mě zabije. Není zde žádná přírodní energie, vše je umělé a lesy kolem na její načerpání nestačí.

"Ne.."vzpouzím se a doufám v zázrak.

"Tak se rozluč s tvými přáteli!"zakřičí a ďábelsky se směje.Silně objímám knihu. Klouby na rukách mi zbělaly. Silně k sobě tisknu oční víčka. Před očima se mi promítá celý život a já očekávám poslední bolestnou ránu.

"Ne!"uslyším další hlas a následný silný proud vody,

"Crisi..."zašeptám si pro sebe a sjíždím úlevou po zdi na zem. Proud vody matku odhodil bůhví kam a na konci uličky se objevuje chlapecká postava.

"Maddie!"ozve se jeho sladký hlas. Úlevou se směju. Přibíhá ke mně a silně s mě tiskne na jeho hruď.

"Tohle už nám nedělej!"šeptá a následně vysílá do nebe proud vody.

"Co to děláš?"ptám se rozklepaně.

"Oznamuju ostatním že jsem tě našel.." na uklidněnou mě hladí po zádech. "Dobročinní dorazili na pomoc, už na to nejsme sami."říká samé dobré zprávy. Následně se od něj odtahuji a spatřím jeho domlácenou tvář.

"Crisi, ty,.."nestihnu doříct. Umlčuje mě polibkem.

"P..Promiň...Já musel..."říká a pomalu se zvedá. Nastává ticho. Nevydržím to a přitahuji ho k sobě. Své rty tisknu na jeho natržené a okamžitě v puse pociťuji pachuť krve. Ale konečně se mi po těle rozlévá teplo a v mozku se mi urovnávají myšlenky a pochybnosti, jestli jsem si nevybrala špatně. Nevybrala. Můžu Maxe mít ráda jak chci, ale Crise budu mít raději. Nelituji své volby.

"Takže sis-"nedoříkává.

"Vybrala.."doplňuji ho. Zasměje se a pevně mě objímá. Fajn, tahle zápletka je vyřešená. Bohužel nás stále tlačí čas. A pokud to nestihnu změnit tak se budu muset zžít s faktem, že jsem si začala s mrtvolou.

"Crisi....Musíme do věznice..."vstávám a tisknu k sobě knihu ještě víc. Cris na mě ze země nechápavě kouká.Nasazuji si batoh a vycházím z uličky.

"Hej, počkej!"křičí za mnou a dobíhá mě.

"Za prvé, proč je ta kniha venku z batohu? Za druhé, co to máš s nohou a uchem? A za třetí, proč věznice?"kráčí vedle mě.

"Za prvé- kniha se otevřela, za druhé menší nehoda a mluv hlasitěji, ohluchla jsem na levé ucho díky mé sestře a za třetí, kniha mě tam poslala." vysvětlila jsem mu.

"Jak to že se otevřela?"nadchl se a přešel poznámku o mém ohluchnutí.

"Jo fajn, to ucho mi snad ošetří. Díky že ses zeptal.Otevřela se díky perle od tebe."usmála jsem se a ukázala mu perlu na řetízku.

"A co v ní je?"ptal se dál a vytrhl mi knihu z rukou.

"Nic... Prázdné stránky. Objevila se jen jedna dvoustrana a ta mě poslala do věznice.."pokrčila jsem rameny a knihu si vzala zpět.

"Bacha!"strhl mě najednou Cris na stranu. Kolem nás proběhli 4 Necitelní. Vypadali celkem vystrašeně. Vykoukla jsem na cestu a vydala se dál.

"A víme kde se ta věznice nachází?"zeptal se a dál se rozhlížel.

"Věznice.. Zkusíme tu na náměstí."

"Počkej, jestli tam má být něco super tajnýho, proč by to schovávali na náměstí?"uvažoval Cristian celkem logicky.

"Kde máme věznici my?"zeptala jsem se.

"Ehm...Žiju v té vesnici už 18 let a nikdy jsem tam na nic takovýho nenarazil. Vězni se vždy odsuzují do věznic sem, k Necitelným. Většinou by to měly být obří budovy..."zamyslel se Cris. Zastavila jsem se a on pořád žvanil.

"Crisi.."

"Ne... To znamená, že by měly být tady všude..."

"Crisi."

"Počkej..Třeba jsme blízko."

"Cristiane zvedni tu hlavu!"vykřikla jsem po něm. Zklapnul a hlavu vážně zvedl.

"Věznice..."přečetl nápis na ceduli. Vítězně jsem kolem něj prošla.

"Měj se na pozoru, věznice bývají hlí-"nedořekl a už letěl k zemi.

"Crisi!"vykřikla jsem. Z brány věznice vyběhli dva silní muži.

"Bacha!"křičel a jednomu utvořil vodní smyčku kolem krku a pevně zatáhl. Kdo by řekl že se dá vodou škrtit? Já jsem toho druhého začala mlátit knihou. Bohužel to moc nepomáhalo a tak jsem opět použila staré dobré kamarádky Světlenky.

"A teď bych prosila jednu odpověď prosím..."řekla jsem a otevřela bránu tmavé budovy.