𝑨𝒍𝒎𝒐𝒔𝒕 𝑻𝒐𝒈𝒆𝒕𝒉𝒆𝒓 / ʰʸᵘⁿˡⁱˣ

𝒄𝒉𝒂𝒑𝒕𝒆𝒓 𝒆𝒍𝒆𝒗𝒆𝒏

Ano, dnes den volna. Je sobota, takže mám celý pokoj pro sebe, protože Jisung ráno odjel domů za mámou a vrací se až zítra odpoledne.

Chan tu bohužel taky není, protože jel s Minhem do Seoulu něco řešit a říkal, že se vrátí asi večer a pokud ne, vrátí se taky v zítra odpoledne. Nechápu, jak někam mohl jet, když měl určitě kocovinu. Doufám, že si vzal alespoň nějaký prášek, aby ho nebolela moc hlava.

Udělal jsem si snídani a už nějakou dobu co jsem dojedl pořád sedím u stolu a koukám před sebe.

Co já vlastně budu dneska dělat?

Převlekl jsem se a rozhodl se, že si půjdu chvilku tancovat na střechu, protože se tu pořádně nedá co dělat.

Vyšel jsem nahoru, ale co jsem neviděl. Hyunjin tam seděl na židli před platném a maloval okolí. Tím myslím to, co bylo vidět ze střechy naší koleje.

,,Proč tě musím pořád všude potkávat?" řekl jsem dostatečně nahlas na to, aby mě slyšel.

,,Možná osud prostě chce, abych ti jednu vlepil za to, že mě pozoruješ na každém kroku." uchechtl se a namaloval další čáru na svém obrazu.

,,Já to nedělám záměrně. Kdybych chtěl, odstěhoval bych se na druhou stranu planety abych tě nemusel potkávat, ale jelikož je tohle moje vysněná škola, tak se musíme smířit s tím, že na sebe budeme narážet.. A neboj. Taky z toho nejsem dvakrát nadšený. Musím potkávat takového namyšlence jako jsi ty." byl jsem si jistý každým mým slovem do doby, dokud jsem ho neviděl křečovitě zmáčknout štětec.

,,Ty asi chceš hned teď, že?" otočil na mě hlavu a já mohl vidět, že na jedné z tváří má šmouhu modré barvy.

,,Stejně bys to neudělal. Na to nemáš." pokusil jsem se mu vysmát, ale hned jsem toho litoval.

Hyunjin byl ve chvilce u mě a držel mě za tričko.

,,Ještě jednou něco takového řekneš a seš mrvej. Rozumíš?" pustil mě na zem a já na ni celkem tvrdě dopadl.

,,Au,"

,,Alespoň víš, že si se mnou nemáš zahravat, pitomče." zase se vrátil ke svému kreslení a já si řekl, že dneska asi není dobrý den na tancování.

,,Rozbil jsi mi sluchátka." řekl jsem když jsem zjistil, že jsem při pádu spadl na sve bezdrátové sluchatka a rozbil si krabičku na ně.

,,Co je mi po tom." teď už se mi chtělo brečet.

,,Jen abys věděl tak mi je koupila moje teta předtím, než umřela." nevím ani proč jsem tohle říkal. Však mu to stejně bylo úplně jedno.

Vydal jsem se zpátky do pokoje a šel si dat ruku pod studenou vodu. Asi jsem si ji narazil, když jsem spadl. Nebo spíš když mě shodil.

Podíval jsem se na ty sluchátka a už vážně začal brečet. Nemusel jsem se bát, že by mě takhle někdo viděl, protože v tomhle patře jsem byl jen s Hyunjinem, Seungminem a Jeonginem, ale z jakého důvodu by sem chodili? Žádný není.

Vzal jsem si kapesník a zalezl do postele. Vzal jsem si svůj notebook a pustil si na něm nějaký film. Z tancování se stalo koukání na film o tancování. Nádhera.

~🐥~

Ani nevím jak se to stalo, ale v průběhu filmu jsem usnul.

Podíval jsem se kolik je hodin a zjistil, že můj šlofíček trval několik hodin. Přesně tři.

Bylo pět večer.

Asi se půjdu projít a pak si udělám nějakou večeři. Potřebuji se provětrat. Vyčistit si hlavu.

Vzal jsem si tedy lehkou bundu, nějaké peníze a vydal se na delší procházku.