Oneshots

YakuLev

Dámy, pánové a nebinarní osoby. Po roce jsem se rozhodl vydat nějaký ten one-shot. Opět nečekejte nic normálního a veselého. Přeji příjemné čtení plné bolesti.

Vyskytují se zde panické záchvaty takže pokud to někomu vadí raději to nečtěte. (ps:neřešte skloňování jmén)

Yaku
Lev

Byl jsem v koupelně a koukal se tupě a naštvaně do zrcadla na svůj odraz. „Idiote! Jak jsi se mohl zamilovat a ještě k tomu do někoho jako je Lev?!" řval jsem na sebe do zrcadla. Naštěstí nikdo dnes doma nebyl. Praštil jsem pěstí do zdi. „Proč zrovna do něj a proč jsem se vůbec zamiloval?!" Bouchlal jsem do zdi dokud mi z kloubů nezačala téct krev. Radši jsem toho v tuhke chvíli nechal, přeci jen krev na stěně není úplně vhodná dekorace. Měl jsem nehoraznou chuť bouchat dál ale ovládl jsem se. Navíc jsem ani nevěděl kolik by ta stěna ještě vydržela. Odebral jsem se radši k sobě do pokoje kde jsem jen unaveně lehl do postele. „Proč je tak pěknej ale tak blbej? A ty jeho poznámky... Co já na něm mám vůbec rád?! Vždyť je jen pěknej a to není první kdo je tak pěknej jen on je prostě víc atraktivní..." Hodil jsem polštář na zem a přikryl se celý dekou. „Co by na to vůbec řekli rodiče..." Přemýšlel jsem docela dlouho, občas mi u toho steklo pár slz. Přemýšlel bych i dál ale moje tělo bylo moc unavené na další přemýšlení a pláč tak jsem prostě usnul.

Ležel jsem unaveně v posteli po dalším panickým záchvatu. Tak nějak se to už stalo mojí denní rutinou. Už asi měsíc v kuse mám záchvaty denně a přijde mi to dnem a dnem horší. Nejhorší je to večer kdy se mi v hlavě přehrává všechno z toho dne. A nejvíc bolí ty který dostanu po tom co se bavím s Yakuem. No bavím... Většinou na mě on spíš řve protože mi nejde volejbal... Nebo mě třeba kopne za vtip. Nevím s těmi vtipy bych měl asi přestat bude to asi lepší.. Je tak těžký mít rád někoho kdo mě nenávidí. Obejmul jsem pevně polštář a začal jsem si představovat že objímá Yakua. Bylo mi příjemné a i když to nebyl on tak ta představa stačila na to abych se trochu uklidnil a mohl konečně spát.

Další den ráno

Yaku na mě zase řval jako vždy. Furt si na to nemůžu zvyknout a furt mám co dělat abych se tam nesložil na zem. Všichni jen přihlíží, občas něco řekne Kuroo že ať na mě není tak přísný ale to je vše. Jsem na všechno sám, jsem k ničemu, nedokážu udělat nic dobře. Tyhle myšlenky se mi furt přehrávání dokola v hlavě a já věděl co to znamená. Rozhodl jsem se proto vzít roha na záchody kde jsem se zamkl a nemohl popadnout dech jako vždy.

Co mu je? Však jsem nic neřekl ne? Šel jsem po chvíli za ním protože jsem byl docela zvědavý. A taky jsem se o něj trošku bál, ale jen trošku samozřejmě.

Slyšel jsem jak někdo přišel tak jsem si zakryl pusu aby nic nebylo slyšet. Nepotřebuji tohle nikomu vysvětlovat, stejně by to ty lidi nepochopili.. „Leve? Co se stalo že jsi vzal roha?" Yaku?! Co se zajímá, vždyť mě nesnáší. Určitě ho donutil Kuroo. To ale nemění nic na tom že jsem začal víc panikařit a nevěděl jsem co mám říct a jestli mám vůbec něco říct. Nakonec jsem polkl a pomalu si odkryl pusu. „Jen jsem potřeboval rychle na záchod, neměj strach" Byl jsem na sebe snad i pyšný že jsem to zvládl bez koktání.

Na záchod? To by nevzal takhle roha ne? Tyhle rádoby pravdě jsem nevěřil, ale když mi to nechce říct fajn, nejsou to moje starosti přece.. „No dobře, ale pohni trénink ještě neskončil." řekl jsem s nezájmem. Přeci nedám najevo že se o něj bojím, ještě by se mi vysmál. Ještě chvíli jsem tam byl a pak šel zpět na trénink.