Oneshots

SakuAtsu

Vampire Atsumu AU

Sakusa
Atsumu

Šel jsem na procházku tak jako každý večer když jsem nechtěl být doma jenže dnes jsem se vydal do lesa. Většina kluků v mým věku je večer na chlastačkách nebo s nějakou ženou. Od tohohle já si držím odstup. Nevěřím lidem a ještě nemám rád když někdo naruší můj osobní prostor. Jediný komu věřím je možná Suna a ten večer většinou nemá čas protože musí být s rodinou. Zapl jsem si hudbu do sluchátek a vešel do lesa. Jen doufám že v tom lese je aspoň trochu signál aby mi písničky hráli dál. Šel jsem hlouběji a hlouběji do lesa jedním směrem abych pak nebloudil. Usoudil jsem že tu asi jentak někdo nebude a poněvadž mě i boleli uši sundal jsem si roušku. Trochu čerstvého vzduchu mi asi taky neuškodí. Užíval jsem si klidu a samoty dokud jsem neviděl jak se predemnou něco mihlo. Zastavil jsem a koukl kolem sebe. Nikde nic. Vypnul jsem hudbu a sundal sluchátka radši. Slyšel jsem šustění listí ale vítr nefoukal. Polk jsem. Hele Sakuso určitě je to jen nějaké zvíře přeci jen jsi docela hluboko v lese tak co jiného by tu- „Zdravím." slyšel jsem za sebou a málem dostal infarkt. Rychle jsem se otočil a uviděl jsem před sebou blonďatého kluka s červenýma očima a divným pláštěm. Hned jsem šel od něj dál už jen proto že mi narušoval osobní prostor.

„Copak tu děláte tak sám pane?" řekl jsem s úsměvem. Proč bych se také neusmíval když jsem taková dobrá krev sama přišla. Očividně nic netuší ale to se za krátkou chvíli změní. Zašklebil jsem se víc nad myšlenkou jak piju tu dobrou sladkou krev. „Já se tu jen procházím.." řekl hlubokým hlasem a zahrabal v kapse ze který vytáhl roušku, kterou si hned nasadil. Rouška ti nepomůže hochu. Rozešel jsem pomalu k němu a on začal couvat. Na hry teď nemám náladu, možná později až se hezky napiju. Přiblížil jsem se k němu a chytl ho za ruku a přitáhl si ho blíž. Neváhal jsem a hned jsem se zakousl do jeho krásného krku. Musím říct má vážně skvělou krev, lepší jsem ještě neměl.

Co to je?! Pomocte mi někdo! Tyhle myšlenky mi řvali uvnitř hlavy ale nebyl jsem schopný vydat ani hlášku. Cítil jsem jen bolest a měl jsem trochu rozostřené vidění. Cítil jsem jak mi slábne tělo a snažil jsem se intenzivně odstrčit to divný stvoření co mi sálo krev. Teď to myslím doslovně. Po chvíli se ten podivín odtáhl od mého krku a já se tak chopil příležitosti. Nějakou náhodou jsem se mu vysmykl a běžel jsem co mi nohy stačili. Mám dobrou kondičku ale v momentální chvíli to tak nevypadalo. Po chvíli jsem zastavil a chytl jsem si ránu na krku. Už nemůžu, je mi zle a motá se mi hlava ale nemůžu riskovat že mě dožene a já tady umřu. Šel jsem dal ale už jsem nebežel. Měl jsem co dělat abych došel domů. Zavázal jsem si ránu a s posledním zbytkem energie jsem si lehl do postele a usnul.

Další den

Vzbudil jsem se kvůli sluníčku co mi šlo do očí. Pomalu jsem si sedl a hned se mi zamotala hlava. Sáhl jsem si na obvaz na krku a cítil jak je trochu vlhký. Skvělý musím to převázat. Zvedl jsem se pomalu a šel do kuchyně pro vodu. Napil jsem se a poté si převázal ten krk. Možná bych o tom mohl říct Sunovi přeci jen je to můj kámoš a má rád takovýhle "dramata". Po chvíli jsem si řekl že mu tedy napíšu. Já bych mu tedy jako napsal ale nemohl jsem najít mobil. Koukl jsem všude kam jsem mohl a mobil nikde. Kde může být? Vždyť jsem ho měl jen v tom lese... V tu chvíli mi to docvaklo. Já měl zapnutou kapsu a nemohl mi vypadnout takže mi ho ta divná existence vzala. To je hajzl. Musím zpátky, ten mobil potřebuji. Třeba přesvědčím Sunu aby přemluvil rodiče jestli může ven. A nebo řekne že jde k sobě domů že je unavený. Ugh to je teď jedno. Napil jsem se naposledy vody, vzal pár věcí a vydal se k Sunovi domů. Nebydlíme tak daleko od sebe tak to ani netrvalo a už jsem stál u jeho dveří. Zazvonil jsem a čekal až otevře. "Dobrý den co-" zarazil se když mě viděl. "Ahoj Sakuso, tebe bych tu nečekal. Co se děje mohl jsi napsat nebo zavolat vím jak nemusíš lidi." „Zavolal bych kdybych mohl. Mám docela velký problém." řekl jsem vážně. Suna mě pozval dál a šli jsme ke stolu do kuchyně. „Dáš si čaj nebo něco?" „Jen vodu. Děkuji" sedl jsem si ke stolu a přemýšlel jak mu řeknu co se stalo včera. Po chvíli mi dal vodu a sedl si naproti mně i se svojí kávou. „Tak co se děje?" „Hele věříš na upíry?" řekl jsem a koukal na vodu ve sklenici. „Nevím žádnýho jsem zatím neviděl, ale prý jsou v lese jak je na konci města tam jak bydlíš, jednou o tom byla zmínka ve zprávách ale nikdo to moc neřešil protože nebylo dokázáno že toho člověka zabil upír." „No to se sice nepotvrdilo, ale mě se včera večer potvrdilo že existují.. Jednoho jsem včera potkal a neboli to úplně milé. Navíc mi sebral mobil." „K čemu by ti kradl mobil? Upíři jsou zastaralý beztak ani neví jak to funguje." „Nevím možná ho ukradl abych se tam vrátil a on mě mohl vysát jak pitíčko." „Třeba se mu líbíš, myslím že by jsi si měl už někoho najít. Navíc se ti protivý lidi ale o upírech jsi nic neříkal." „Moc vtipný hele. Půjdeš semnou pro ten mobil večer prosím?" řekl jsem a napil se vody. „Zkusím to domluvit dej mi chvilku" řekl a odešel do pokoje. Čekal jsem u stolu a koukal na sklenici vody ze které jsem se občas trochu napil. Suna se po chvíli vrátil. „No jakože můžu, ale rodiče si myslí že mám holku a že s ní chci být večer. Ale co bych pro fotku upíra neudělal že ano." „Ty jsi fakt schopný riskovat kvůli blbym fotkám." napil jsem se znovu vody. Suna si znovu sedl ke stolu a začali jsme tak probírat co mám vlastně v plánu a jak to všechno uděláme.