Nezapomenutelný polibek

66. kapitola

„Sam, co mi to povídáš?" nechápal ji Miguel. „Abyste se ke mně nepřibližoval!" zopakovala mu Samantha a chtěla odejít. Miguel se jí postavil do cesty. „Já tomu nerozumím! Vysvětli mi to!" dožadoval se Miguel. „Jak se vůbec opovažujete se mě na to ještě ptát?" zakřičela Samantha. „Protože vůbec nevím, o čem to tady mluvíš!" řekl Miguel. „Adrian mi všechno řekl! Řekl mi celou pravdu!" zakřičela Samantha. „Moment," zarazil se Miguel, „jakou pravdu?" „Řekl mi o tom vašem pronásledování! Že jste mě prý neustále pronásledoval, trápil a ubližoval! Že jste si nejdřív hrál na hodného, stejně jako teď, a když vás to přestalo bavit, tak jste mi začal ubližovat!" křičela na něj Samantha. Miguel to chvíli vstřebával a pak se začal smát. „Tak tohle mi ještě scházelo!" řekl ironicky. „Neopovažujte se mi ještě někdy vstoupit do cesty, pane!" zdůraznila mu Samantha a odcházela. Miguel ji ale chytil za rameno, přitáhl si ji k sobě a pevně ji chytil do svého náručí. „Tak a teď už toho mám opravdu dost, Samantho! Teď budeš poslouchat zase mně!" řekl odhodlaně. „Pusťte mě nebo budu křičet!" vyhrožovala mu Samantha, ale ve skutečnosti nevěděla, jestli by to vůbec udělala. V jeho náručí byla totiž opět nesvá. „Klidně si křič, ale já ti to stejně řeknu," odvětil jí Miguel, „když ti neubližuje lež, tak ti rozhodně neublíží pravda! Ale ta skutečná pravda! To Adrian je ten zlej, Samantho, ne já! To Adrian je ten, co tě pronásledoval a ubližoval ti, ne já! To já jsem ten, do koho jsi zamilovaná, ne Adrian! To já jsem ten, kdo tě miluje víc, než svůj život! A já vím, že to víš! Cítil jsem to při našem polibku! I když si na nic nevzpomínáš, tak vím, že ve skrytu duše to víš! Jen kvůli těm lžím, co okolo tebe teď jsou, jsi zmatená!" Miguelovi se ulevilo, že už jí řekl pravdu, ale netušil, jak zareaguje. A Samantha byla kvůli tomu zmatená ještě víc. „Nevěřím vám!" řekla nakonec a odstrčila ho od sebe, „nechte mě už být!" dodala a utekla pryč. Miguel smutně vzdychl, ale nehodlal se vzdát. Už vůbec ne potom, co si Adrian dovolil svalit všechnu svou vinu na něj. Teď od něj musí Samanthu dostat tím víc.

„Evo, prober se," snažila se ji Karina probudit. Potom, co Eva omdlela, ji Luis Adrian posadil na nejbližší stoličku. A i on se nad ní skláněl a snažil se ji probudit. Po chvíli se Eva probrala. „Co, co se stalo?" zmateně se rozhlížela kolem sebe. „Omdlela si," odvětila jí Karina. Evin pohled spočinul na Luisi Adrianovi, a tak si vzpomněla, z jakého důvodu omdlela. Hleděla na něj a byla pořád ve velkém šoku. „Je tu někdo od pana Santandera?" objevil se na chodbě lékař. „Já," ozvala se Eva a hned k němu s Karinou přistoupily, „co je s mým synem?" ptala se vyděšeně. „Bude v pořádku, paní. Naštěstí má jen pár odřenin, ale pro jistotu si ho tu necháme přes noc na pozorování," odvětil jí lékař. „Můžeme ho vidět?" zeptala se Karina. „Jistě, pojďte za mnou," řekl lékař a šel k Adrianovu pokoji. Karina a Eva ho následovaly. „Tady to je," ukázal na dveře, rozloučil se a odešel. „Karino, běž za ním, já hned přijdu," řekla jí Eva. „Jdeš si to vyřídit s tím mužem, co ho porazil?" zeptala se Karina nenávistně. „Ano," přikývla Eva. Karina šla za Adrianem a Eva se vrátila zpátky na chodbu. Šla si to s tím mužem vyřídit, ale ne tak, jak se Karina domnívala. Postavila se před Luise Adriana, ale pořád nevěděla, co říct. Luis Adrian vytáhl z kapsy vizitku a podal ji jí. „Až se vzpamatuješ, zavolej!" usmál se na ni. Eva si vizitku vzala, pousmála se a šla za Adrianem. Luis Adrian šel za Rosario, která seděla opodál. „Jdeme domů," řekl jí. „Jen tak? To ta rodina ani nezavolá policii?" podivila se Rosario, když vstala. „K tvé smůle ne," odvětil jí Luis Adrian s vítězným úsměvem, „vím, že bys byla ráda, kdyby mě zavřeli a zbavila se mě tak, ale teď se to rozhodně nestane!" zasmál se, chytil ji surově za rameno a odešli.

Samantha přišla domů celá rozechvělá. Tentokrát to nebylo jen z Miguela samotného, ale i z toho, co jí řekl. Mohla by to být pravda? Je možné, že Adrian je ten, kdo ji celou dobu lže? „Sam?" ozvalo se jí za zády. Samantha se otočila a usmála se. „Marío Eleno, už jsi zpátky?" „Vzpomínáš si na mě?" rozzářila se María Elena. „Bohužel ne," zesmutněla Samantha, „ale poznala jsem tě z rodinných fotografií!" „Aha," zesmutněla i María Elena, „ale já myslím, že si už brzy vzpomeneš!" usmála se. „Proč si to myslíš?" zeptala se Samantha. „Protože už jsem tady já a já nedovolím, aby si tu s tebou všichni hráli a dělali z tebe hlupáka!" řekla María Elena rázně. Samantha se šokem posadila na sedačku. Slova Maríi Eleny se totiž hodně podobaly těm Miguelovým. „Sam, promiň, že jsem to na tebe tak vyhrkla, ale dlouhých pět měsíců si tu s tebou všichni dělají, co chtějí a já nebudu ta, co se bude tvářit, že to nevidí!" řekla María Elena vážně, když si přisedla. Samantha se na ni podívala, ale ještě předtím ji zrak padl na její medailonek. „Máš krásný medailonek," řekla. „Ten mám od tebe," usmála se María Elena a chytla ho, „vlastně od Jorgeho! Ale on mi ho už nestačil dát osobně, tak si mi ho dala ty," vysvětlila. Samantha se medailonku dotkla, aby si ho lépe prohlédla a v tom se jí v mysli zjevila vzpomínka.