Nezapomenutelný polibek

68. kapitola

„Cože? Co mi to tu povídáte?" zvolala Erika nevěřícně. „Paní Mendozová, jak jste se v poslední době po zdravotní stránce cítila?" zeptal se lékař. „Úplně normálně, nemocná jsem nebyla několik let!" odvětila mu Erika. „To jsem si myslel!" zakýval lékař hlavou. „Co?" zeptala se Erika. „Nádor, který jsme vám našli, je hodně nevypočitatelný! U většiny pacientů je vidět až v posledním stádiu!" vysvětlil jí lékař, „a vy, paní Mendozová, bohužel do té většiny taky patříte!" dodal vážně. „Jak v posledním stádiu? To přeci nejde!" nechtěla si Erika připustit ortel, který před chvílí slyšela. „Je mi to moc líto, paní Mendozová!" řekl lékař smutně. „Přece se s tím dá něco dělat, ne?" zeptala se Erika chvějícím se hlasem. „Můžeme vám život jedině prodloužit! Například ozařováním, ale víc nezmůžeme! Je mi to opravdu moc líto!" soucítil s ní lékař. Erice vytryskly slzy. To přeci není možné, já nemůžu umřít, nemůžu umřít, honilo se Erice hlavou. Ani v nejhorší noční můře by si nikdy nepomyslela, že ji něco takového potká. Po chvíli zoufalého pláče se uklidnila a zeptala se: „Když bych podstoupila to ozařování, kolik bych měla času?" „Maximálně dva roky," odvětil jí lékař. „A když bych ho nepodstoupila?" zeptala se Erika. „Asi tak necelý rok, když byste pravidelně brala léky, které bych vám předepsal proti bolesti!" odvětil jí lékař. Erice vytryskly další slzy. „Rozmyslete si to, paní Mendozová! Poraďte se se svou rodinou a rozhodněte se, jak naložíte se životem, co vám zbývá!" řekl lékař velmi smutně. Erika se hystericky rozplakala.

„Adriane, synku, tak řekni něco!" žádala ho Eva. „Asi bychom si měli promluvit o samotě!" řekl Adrian. „Máš pravdu, Adriane, půjdeme do pracovny," navrhla Eva. „Ne, mami," zastavil ji Adrian, „tím o samotě jsem myslel jen sebe a jeho!" ukázal na Luise Adriana. Eva se na oba střídavě podívala, a pak souhlasně přikývla. „Jistě, to bude asi nejlepší," řekla. Adrian políbil Samanthu na tvář, Luis Adrian mezitím Rosario pošeptal, aby byla hodná, a poté spolu odešli do pracovny. „Asi jsi v pořádném šoku, viď?" řekl Luis Adrian, „já jsem byl ráno taky, když mi to tvá matka řekla!" „Popravdě, ani moc nejsem!" odvětil mu Adrian. Luise Adriana to překvapilo. „Vždycky jsem tak nějak tušil, že Hermes Santander není můj otec," vysvětlil mu Adrian, „jemu ani mámě jsem se v ničem nepodobal a navíc vím, že jsem se narodil sedm měsíců po jejich svatbě a podle toho, kolik jsem vážil, to nevypadalo, že bych byl nedonošený!" „A matce si někdy o svém tušení řekl?" zeptal se Luis Adrian. „Ne! Sice jsem to tušil, ale že by mě to nějak trápilo, to se říct nedá!" odvětil mu Adrian. Luisi Adrianovi začal zvonit mobil. Snažil se hovor rychle ukončit, ale osoba na druhé straně se nenechala tak snadno odbýt. „Ne, Angelino, teď na tebe opravdu nemám čas! ... Zavolám ti zítra! ... Ano, určitě se nějak domluvíme, ale teď ne! ... Dobře, Angelino, čau!" Zavěsil a omluvně se na Adriana podíval. Dřív než ale stačil něco říct, Adrian se zeptal: „Tvá milenka?" Luis Adrian vykulil oči. „Jsi přeci můj táta, tak se mi svěř!" nabádal ho Adrian, „já to tvé manželce neřeknu! Ani ty bys určitě mé snoubence neřekl, že mám několik milenek, když jsem tvůj syn, že?" pobaveně se usmál. Luis Adrian mu jeho úsměv opětoval. Oběma došlo, že jsou opravdu otec se synem. Že si jsou podobní jako vejce vejci. „Budu hádat, jedna tvoje milenka je ta, co s tebou byla při té nehodě!" řekl Luis Adrian. „Uhodl jsi," zasmál se Adrian, „a další je ta černovláska, co stála vedle mámy!" pokračoval ve vypočítávání svých milenek, „a mimochodem je to sestra té první milenky a navíc manželka mého bratra!" chlubil se. „Šikovný!" usmíval se Luis Adrian, „jsi opravdu můj syn!" „Konečně mám někoho, komu se můžu bez obav svěřit, aniž bych se bál, že mě snad bude odsuzovat!" zasmál se Adrian, „díky, táto!" usmál se. „Já děkuji tvé matce, že mi dala tak úžasného syna!" usmál se Luis Adrian, a pak se poprvé objali jako otec se synem. Ale jim to ani jako poprvé nepřišlo. Tím, že byli oba úplně stejní, se vlastně dokonale znali. „Co se tam asi děje?" nervózně Eva přešlapovala po hale. „Evo, prosím tě, klid," vyvracela Leticia oči v sloup. Karina byla také trochu nervózní, Samantha dělala společnost Rosario a Sebastian raději odešel, protože u další rodinné frašky nechtěl být. „Tak už jsme tady," řekl Adrian, když vyšel spolu s Luisem Adrianem z pracovny. Objímali se kolem ramen a oba vypadali spokojeně. „Krásně jsme si s tátou popovídali!" usmál se Adrian. „S tátou?" zvolala Eva dojatě, „ach, Adriane!" šťastně ho objala. „Ani nevíte, jak moc jsem po tomhle okamžiku toužila, kdy vás uvidím spolu!" na oba se střídavě dívala a po tvářích jí stékaly slzy. „Mami, neplač," usmál se na ni Adrian a utřel ji slzy. Pak se zahleděl na Samanthu a Rosario. Šel k nim a Luis Adrian ho následoval. „Tati," oslovil ho, když Samanthu objal kolem pasu. Samanthou projel nepříjemný pocit jako pokaždé, když se jí Adrian dotknul. Trochu se přitom zachvěla a Rosario to neušlo. „Tati, dovol, abych ti představil mou snoubenku, mou životní lásku Samanthu Olivaresovou!" představil ji Adrian. Všichni členové rodiny se postupně začali seznamovat, až nakonec Luis Adrian řekl, že je čas odejít. Luis Adrian se loučil s Evou a s Adrianem, zatímco Rosario se šla rozloučit se Samanthou. „Samantho, moc ráda jsem tě poznala!" pousmála se na ni. „Já tebe taky, Rosario!" usmála se Samantha. Rosario už chtěla odejít, ale najednou Samanthu nečekaně objala a pošeptala jí do ucha: „Uteč, dokud můžeš!" Když se od ní odtáhla, uviděla její udivený výraz. Ale Rosario věděla, proč jí to řekla. Viděla totiž v jejích a Adrianových očích to samé, co každý den vídá ve svých a Luisově Adrianových očích. I ona poznala, že syn jakoby otci z oka vypadl.