Ready for the hunt? (CZ)

Kapitola III. - Díra do Pekel

„Podej mi baterku, Hughesi!" zabručel Chris na obrýleného bruneta po mé levici, když mu ta jeho bezdůvodně zhasla a nešla znovu zapnout.

„Na!" Natáhl se k němu Matt, ale než stačil Chris zasvítit dovnitř, něco se ve tmě pohnulo.

Všichni jsme strnuli a vyděšeně se dívali jeden na druhého ve snaze vybídnout kohokoliv jiného než sebe, aby tam zasvítil a prozkoumal to.

Oba pohledy kluků zakotvili na mě.

„To snad nemyslíte vážně?!" zavřískla jsem polohlasně, abych to "něco" skryté pod rouškou tmy nevyprovokovala.

„Tak to tak vypadá, že jsem tu jediný chlap já! Ještě si k tomu zavolejte maminku a bude to dokonalý!" nadávala jsem jim, abych nějak odvedla svoji pozornost od strachu, který se mi opět v plné síle vlil do žil.

Vytrhla jsem Christopherovi z ruky naši poslední baterku, a ještě stále je zasypávající tichými nadávkami, jsem se odhodlala posvítit jejím nažloutlým světlem do útrob temnoty v díře.

Ruka se mi třásla hrůzou a mysl produkovala nejrůznější obrazy všeho, co by mohlo, po střetnutí světla s prostorem uvnitř díry, nastat. A nebyly to zrovna hezké představy.

Bude to dobrý, přežiješ to... Byl to jen nějaký pták skrývající se před deštěm, divoká kočka, určitě ne blázen! Je skoro půlnoc! Kdo by se potuloval po opuštěné budově o půlnoci? A ke všemu v dešti?!

„Třeba my..." odpověděla jsem si šeptem a pomalu se loudala blíž k otvoru mezi cihlami.

Pevně jsem skousla spodní ret a s přimhouřenýma očima, abych je v případě nějaké hrůzy mohla rychle zavřít, jsem obrátila svítící část baterky do tmy uvnitř budovy.

K mému překvapení tam nic nebylo.

Vždyť to mělo snad hodinu na útěk... Sarkasticky si do mě dloublo svědomí.

Ze srdce mi spadl kámen. Knedlík v krku se trochu zmenšil a já se konečně nadechla. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem tak dlouhou chvíli nedýchala.

„Jsou tu! Já ti říkal, že existují!" Odněkud zevnitř se ozýval vyděšený vřískot, který se každou vteřinou přibližoval.

Nejspíš jsem si oddechla předčasně...

„Viděl jsem je, jdou si pro nás! Už překonali i lešení!" hystericky pokřikoval vysoký hlásek a my slyšeli dusot nohou, který se nemilosrdně blížil.

„Musíme se jich zbavit, chápeš?" Hlas utichl, dotyčný nejspíš šeptal, a proto se jeho slova nedostávaly skrz zeď až k nám.

„Když je zabijeme dřív, už nám neublíží, rozumíš?!" Z děsivě hysterického smíchu mi přeběhl mráz po zádech.

Oni se nás chystají zabít! Uvědomila jsem si a v tu ránu by se ve mně krve nedořezal. Zamrzla jsem na místě. Mozek nedokázal pracovat, strach mě celou pohltil. Stála jsem tam a baterkou mířila do země.

Mluvili o nás! To my jsme na lešení! Jak nás ale mohli vidět, když tu nikdo nebyl! Nebo že by nás celou dobu pozorovalo víc párů oči, než jsme si mysleli?

Pohotově jsem zhasla baterku.

Když nás neuvidí, nezabijí nás!

Otočila jsem se na kluky, kteří to nejspíš také zaslechli, protože jejich tváře byly v bledé záři měsíce, který opět prokoukl skrz mraky, bělejší než čerstvě vymalovaná zeď.

Hlavou jsem pohodila k cihlové zídce, se kterou jsem se chystala splynout.

Napodobili mě a za chvíli jsme se všichni mačkali vedle sebe, nalepení na zeď za námi. Prosím, ať si nás nevšimnou! Začínala jsem se modlit snad ke všem bohům, které znám, a přitom si bránila pootočit hlavou, či se jakkoliv pohnout, abych snad nepřilákala nějakým mylným pohybem jejich pozornost.

Parkety uvnitř pokoje, kam jsme se chystali před dvaceti minutami prolézt, zlověstně zavrzali pod něčí váhou.

Dotyčný se ale pohyboval tak potichu, že nic jiného, než onen skřípot starého dřeva, nešlo zaslechnout, a tak jsme neměli sebemenší tušení, kde asi stojí.

Nadechovala jsem se skrz otevřenou pusu, aby nešlo slyšet, jak úpěnlivě lapám po dechu.

Byl tak blízko!

Ctila jsem, jak se cihly kousek od zbořené zdi, o kterou jsem se opírala, hýbou pod náporem něčího loktu, jehož zbytek ruky se právě vynořil z díry.

Ještě blíže jsem se nalepila ke zdi.

Blázen se tak přiblížil, že jsem slyšela, jak přerývavě dýchá.

„Tak kde jste vy zbabělci?!" zakřičel do tmy.

Roztřásla jsem se, ale nedokázala jsem z něj spustit zrak.

Šmátral kolem sebe rukama a narážel snad do každé tyčky, každé cihly, všeho co měl před sebou v cestě - jednoduše, choval se jako slepý.

Teprve teď jsme si všimla jeho nezvykle světlých očí, které se lesky, jak od sebe odrážely záři měsíce, který nás opět poctil svojí návštěvou. Tentokrát jsem jeho světlo ale neviděla ráda.

„Obětoval jsem vám ženu, děti! Ano! Dokonce jste si vzali i mé oko! Ale život! Můj život vám nedám! NEDÁM! Rozumíte mi?!" Po slovech o jeho oku jsem se opět zahleděla do jeho obličeje.

Přes rozcuchané vlasy, které měl spadené do tváře, ale jeho zrak nešel dobře vidět.

Christopher vedle mě se pohnul. Vyděšeně jsem si ho prohlédla, ale jen na mě zavrtěl hlavou, že nemusím mít strach. Bez ohledu na naše vyděšené pohledy popadl jednu z cihel, válející se na lešení, a hodil s ní co nejdál od nás.

Ta se s ránou snesla na prohnilé dřevo konců desek, po kterých jsme sem došli.

Slepec zpozorněl a s šíleným výrazem ve tváři a ještě šílenějším úsměvem se neohrabaně rozeběhl po lešení a nás minul bez povšimnutí.

„Odcházíte?!" Opět se začal děsivě smát a mě z něj znova vyrašila husí kůže na předloktích, jen co jsem ten smích, který se mi vrýval až do morku kostí, uslyšela.

A když jsem si uvědomila, že tohle mohl křičet na nás, a že nás mohl třeba i chytit, zůstala jsem stát na místě jako opařená.

Ještě že Chrisův plán vyšel!

Oddechnu si a potom, bez ohledu na to, že by tam mohl někdo číhat, mizím v tmavě díře.