Ready for the hunt? (CZ)

Kapitola X. - Co chodí okolo, to se bude vracet, dokud to nezabiješ!

„Dvaadvacítko!" slyšela jsem křik povědomého hlasu.

„Našel jsem tě a teď mi neutečeš!" Stále jsem slyšela ten hlas, ale nikde ani stopy po jeho majiteli.

„Áááá!" vykřikla jsem, když mě něco popadlo za kotník. Chirurg, který mě doprovázel a vlastně nebyl ani tak chirurg, natožpak laborant, jako spíš obyčejný pacient, nevinný muž, jenž se ocitl ve špatnou dobu na špatném místě, tak ten byl teď v tahu. Byla jsem tu na toho blázna sama.

„Pust mě!" ječela jsem a kopala kotníkem ve vzduchu. Ale zkrvavená ruka, která ho svírala, se nehodlala jen tak pustit.

„No tak, dělej. Puuuust!" Vykopla jsem s kotníkem nahoru, ale ruka jen zkopírovala můj pohyb a držela se dál, stále pevněji. Zarývala se mi nehty do kůže, až jsem tu bolest nevydržela a vykřikla.

„Proč bych se tě pouštěl, kočičko?" Smál se a i jeho druhá ruka se vytáhla na římsu, kde se teď zapíral až po lokty.

Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem, co mám dělat. Opět se mi v očích začaly hromadit slzy.

Vrávorala jsem a měla pocit, že mě každou chvíli srazí z těch dobrých šesti metrů a já si zlámu vaz.

Jeho ruce se posouvaly po betonu a on se začal pomalu vytahovat vzhůru.

Viděla jsem jeho zjizvenou tvář. Byla odporná.

Zaschlá krev pokrývala notnou část obličeje. Líčko na levé tváři měl do krve rozškrábané a hnisavé škrábance mu pokrývaly i krk. Zbytek tváře křižovaly tlusté jizvy po chirurgickém zákroku a čerstvě šité rány, ze kterých ještě čouhala nit.

Pokoušela jsem se do obličeje kopnout, ale nešlo to. Měl na mě až moc síly. Dotknout jsem se ho bála, zvlášť po uzření jeho šíleného pohledu a slin, které stékaly po bradě dolů.

Hystericky jsem začala volat o pomoc a z posledních sil jsem sebou cukala.

„Tobě to minule nestačilo?" Slyšela jsem ten pevný autoritativní hlas, který mě už jednou zachránil.

„Ty jeden hajzle, měli jste radši zůstat v té vaší díře na F-ku!" Popadl cihlu, která ležela v mnou nepostřehnuté díře probourané zdi, a s rozpřáhnutím ruky ho s ní udeřil do hlavy. Jeho oči se přitom temně leskly. Zornice měl vzrušením roztažené, že zaplavovaly ještě potemnělejší šeď duhovek. Kdybych mu viděla do tváře, řekla bych, že se i usmívá, ale viděla jsem ho pouze z profilu a mimiku jeho tváře jsem ještě tak dobře neznala, takže jsem mohla pouze odhadovat...

Ozval se hnusný zvuk, který nenasvědčoval nic zdravého.

Odvrátila jsem pohled a dívala se pryč, do tmy, jen abych se pohledem nestřetla s rozbitou hlavou.

Ale ani to ho neskolilo. Jako by necítil bolest.

Po tváři mu ze skoro holé hlavy stékaly proudy krve, ale on mě se smíchem stahoval z římsy dolů. Na to se už ale znovu rozpřahoval můj „průvodce". Další tvrdá rána ho tak zasáhla do tváře.

Zavrávoral.

Stisk povolil, jak se snažil vyrovnat rozkolísání. Padal. V posledních vteřinách před pádem mě ale stihl popadnout za botu a já podklouzla. Cítila jsem brnění po celém těle, když se mi ztratila pevná římsa z pod nohou a já letěla prázdnem. Mávala jsem rukama a na poslední chvíli jsem se stihla převrátit a popadnout římsu za hranu.

Byl těžký.

Prsty mi klouzaly po betonu. Zarývala jsem do něj nehty, jak jsem se snažila udržet. Pak jsem začala kopat nohami.