Ready for the hunt? (CZ)

Kapitola VII. - Jedna, dvě, Collins jde. Collins si jde pro TEBE!

„Slyšíte to?" Matt se otočil ke dveřím, za kterými se ozývalo dunění, které otřásalo i policemi v regálech. Bylo to, jako by po chodbě právě pobíhalo stádo pakoní.

Pomalu jsem si začínala zvykat, že po každé chvíli klidu následuje nemilý problém.

V reflexu, nebo už ze zvyku, jsme se natiskli na zeď, na kterou by se otevřely dveře, kdyby je náhodou někdo rozrazil, k čemu snad nedojde...

Hryzala jsem se do spodního rtu. Bolest mě činila příčetnou a bránila mi v křiku, či panickém blábolení.

„Já tě zabiju!" Syčel někdo skrz zuby. Hlas byl tak blízko, až mi naskočila husina.

„Zabiju tě a pak tě stáhnu z kůže..." Dunění desítky chodidel utichlo a šlo slyšet už jen jediný pár. Podrážky bot hlasitě pleskaly o linoleovou zem.

Přerývavě jsem se nadechla.

„Collinsi, prosím!" chroptěl muž, stojící těsně u dveří.

Prosím, ať je neotvírá! Prosím, ať je neotvírá! Prosím, ať je neotvírá! Opakovala se mi v hlavě nová mantra.

Ozvala se rána. Vyhrožující nejspíš namáčkl oběť na zeď.

„Proč mě prosíš? Proč si myslíš, že jsi hoden toho mě vůbec oslovovat!" syčel ten had, který držel nejspíš jednoho z laborantů pod krkem, tisknouc ho na ocelové dveře.

„Mám rodinu... Dvě malé holčičky! Mají jen mě! Navíc, nebyl jsem u tvého projektu! Nic jsem ti nikdy neudělal! Když já pracuji na A-čku! Prosím!" Muž chroptěl, snažíc se popadnout aspoň lok vzduchu, u čehož se z jeho hrdla draly hysterické vzlyky blížícího se pláče.

„S dětmi na mě nechoďte a s výmluvami typu, že jste se nepodíleli na mém výzkumu, to mě taky nezajímá! Zničili jste mě! Vy všichni jsme mě zničili! Rozumíš! A já se zapřísáhl! Zapřísáhl jsem se, že se vám do jednoho pomstím! Že vás všechny, vás - bezpáteřní krysy! Že vám zničím životy! Budete se dívat, jak ostatní umírají, pomalu a krutě! A potom zabiju i vás! Každičkého do jednoho! A ti, kteří mě vyšetřovali! Ti budou pykat nejvíc!" vzlykal i on.

Opět se ozvala rána do dveří. Neudržela jsem se. Vykřikla jsem leknutím.

Chris se na mě okamžitě ohnal, že mi zacpe pusu, ale už bylo pozdě. Sama jsem si překryla ústa v pomyšlení na hrůzu, kterou jsem touhle pitomostí zapříčinila.

Vyděšený výkřik vědce vystřídalo ticho. Chodbou za námi se ozývaly jen kroky a podivné šustění. Útočník nejspíš táhnul mrtvé tělo pryč - Musel to slyšet! Musel!

Ticho na chodbě ale netrvalo věčně. Kroky se vracely a byly ráznější a tvrdší.

Funění se přibližovalo.

Klaply jedny ocelové dveře, které se s ránou opět zabouchly. Potom další ocelové dveře, které osoba zabouchla též. Tyhle dveře byly ale naše sousední, takže jsme byli na řadě my.

Hysterií jsem sjela do sedu. Nedokázala jsem vydržet to napětí a rozvzlykala se.

Chris i Matt se ke mně naráz přikrčili. Každý mě popadl za jednu ruku a společnými silami mě vytáhli opět na nohy.

Chris mě uzavřel ve svém náručí a obě naše těla přimáčkl ke zdi. Matthew se sebou udělal to samé.

„Budeme si hrát na schovávanou? Ráda si hraješ, kočičko?" Chraptivý mužský hlas se ozýval chodbou a do mě se každé jedno slovo, které vyslovil, zabodávalo jako tisíce jehliček.

Otřásla jsem se, když jsem si uvědomila, že mluví ke mně. Ještě více jsem se přitiskla ke Christopherovi, jako by mě mohl před tím vrahem z venku uchránit.

„Ale uvědom si, že když tě chytím, tak si nezapikáš, ale chcípneš!" opět pronesl bez kousku emoce.

Aspoň se šíleně nesmál...

Nepřipadal mi jako blázen. Jen jako někdo, kdo byl v nepravou dobu na nepravém místě a teď pyká za chyby jiných... Proto všechna ta nenávist, touha po pomstě. Protože si myslí, že na světě neexistuje spravedlnost.

Proto si ji sjednal sám - trochu brutálnějším způsobem.

Dveře od skladu se rozletěly. Zatajila jsem dech.

Dva kroky, jež tiše zazněly, znamenaly, že dotyčný stojí mezi zárubněmi a rozhlíží se.

Krčily jsme se za hranou odlehčené ocele, z níž byly dveře vyrobeny.

Byli jsme od něj jen milimetry. Maličký kousíček. Stačilo by je zavřít...

„Kde jsi?" Zvonivě zvolal do pokoje.

„Vím, že jsi blízko! Cítím tvůj strach... Třeseš se jak kotě v pytli!" zařval do prázdna.

„Běžel za Louisem chodbou ke skladům!"

„Běžte se někdo podívat na záchody, rádi se tam schovávají!"

„Jo, Gregory, pošlu tam někoho... Zkuste to nahodit, snad to teď už vyjde!"

„Gregory potřebuje někoho z ochranky, motaj se jim tam G-éčka a nevypadá to moc bezpečně!" Na chodbě v dáli se ozývaly kroky, nejspíš skupinky laborantů, a jejich ševelení napovídalo, že je to velká skupina.

„Kurva!" zabouchl za sebou dveře a dal se na úprk. Zhroutila jsem se k zemi. Měla jsem neskutečný záchvat paniky a hysterie. Mohlo být už podruhé po nás. Za pouhých, ještě ke všemu necelých 24 hodin se mě už dvakrát pokusil někdo zabít! Už jsem neměla sílu to zvládat.

Ale to jméno Collins mi něco říkalo. Už jsem ho jednou slyšela! Kde to bylo?

Higgins!

Ten to říkal! Říkal, že unikl i on! Je to asi největší maniak zdejší kliniky. Eldon to zmiňoval, když mluvil o G - sektoru.

Někde v dáli, v pozadí mého pláče jsem slyšela, jak na mě kluci mluví, ale nebyla jsem schopna to přes hučení v mé hlavě vnímat.

Jediný, co jsem vnímala, byla stále dokola se opakující věta: Cítím tvůj strach... Jako kotě vy pytli... Kotě v pytli... Cítím tvůj strach... strach... strach...