Ready for the hunt? (CZ)

Kapitola XIII. - Hrob pro tebe

Zachary mě strhnul k zemi.

„Rick Miller byl sadistickej parchant, kterej si tuhle smrt zaslouží! A já jsem ten poslední, kdo má zájem ho z té díry vyhrabat!" Prskal mi do obličeje, když mi polohlasem nadával.

„Furt je to člověk!" Opáčila jsem vřísknutím a odvrátila od něj obličej, abych nemusela čelit dalšímu z jeho vražedných pohledů.

„Tenhle bachař se jen vzdáleně podobá lidské bytosti. Je to monstrum, které se vyžívá v utrpení a bolesti druhých! Kdyby ho nechytil hrobař, zabil bych ho sám!" Při těch slovech ani nezaváhal. A já mu to věřila. Když jsem na něj se strachem opět pohlédla, viděla jsem mu to v potemnělých očích, které upíral k vrahovi s lopatou.

„Vždycky jsme mu to slibovali. Vždycky jsme mu to říkali..." tiše brblal. Opět se dostával do stavu, kdy mi z něho rašila husina.

„Co jste mu slibovali? Co jste říkali?" Snažila jsem se ho udržet bdělého, ale jako by tam už nebyl, jako bych mluvila ke skále.

„Zabijeme ho... Bude umírat pomalou smrtí... Sám..." Stočil ke mně svůj pohled, mezitím, co se tiše, ale zatraceně šíleně pochechtával.

„Dobře Zachary, ublížil vám, chápu to. Ale teď vám nikdo ublížit nechce. Tak se prosím uklidněte..." vypípla jsem úzkostí, kterou mi působil.

Byl jak číhající šelma chystající se zaútočit.

Jeho předloktí mi blokovala výhled do obou stran, jeho kolena mi bránila v jakémkoliv pohybu. Sice jsem pod ním nebyla nijak uvězněná, nedotýkal se mě, ale svobodou tahle poloha také nehýřila.

Klenul se nade mnou, jako se most klene nad řekou. Jenže já nebyla jako ta řeka. Nemohla jsem svobodně odplout. Zůstávala jsem ležet na tvrdé zemi pokryté chuchvalci uschlé trávy.

Cítila jsem, jak si chlad nachází cestu pod mé oblečení.

Bedra jsem už měla promočená od dešťové vody, kterou půda ještě nestačila vsát. Pomalu mi prosakovala bílým pláštěm vzhůru k lopatkám.

Do kříže mě něco bodalo. Pozvolna se to zarývalo do látky oblečení a vytlačovalo mi do ledvin díru. Nejspíš to byl nějaký kámen, nebo úlomek náhrobku.

Tahle poloha se pro mě stávala čím dál více nepohodlnou.

Zvuky lopaty se ozývaly dál, huhlání ale přestalo.

Byl zasypán.

Byl pohřben zaživa a já tu byla a nic neudělala. Zase jsem jen přihlížela cizí smrti.

Co kdyby to byl Matt, nebo Chris? Taky bych je nechala zakopat a nehnula při tom ani brvou?

Vztek mě opouštěl a střídala ho sebelítost. Sebelítost a pocit bezmoci a zbytečnosti.

Zachary se z ničeho nic postavil.

Jeho mohutné paže se odrazily od země a vyhouply celé tělo na nohy.

Já zůstávala ležet. Neměla jsem zájem pokračovat. Neměla jsem ani sebemenší zájem se pohnout.

Byla jsem tak zklamaná sama ze sebe.

Že jsem to zase nedokázala. Že jsem zase prohrála a nesplnila to, co jsem si odpřisáhla. Že jsem zase nechala umřít... A je jedno, jaký ten člověk byl, protože teď už není!

Stál nade mnou a chvíli si mě prohlížel. Potom lhostejně odkráčel.

Ať si jde! Pomyslela jsem si a mávla nad tím rukou, mezitím, co jsem se převalila na bok.