Šarlatový had (HP)✓

Neodcházej...prosím✓

Druhý den ráno se Harry dostavil na snídani s tím, že si Malfoye nebude všímat.

Netušil, že mladý zmijozel měl stejný plán.

Harry došel k nebelvírskému stolu a sedl si mezi Rona a Hermionu.

Ještě jim nic neřekl, rozhodl se, že to bude lepší. Snažil se vnímat Hermionu a šťouchal při tom do míchaných vajíček.

"Harry, měl bys něco jíst," řekla starostlivě Hermiona.

"Nechápu, proč sem ten Malfoy pořád čumí," zavrčel Ron.

Harry se otočil a setkal se s pohledem šedých očí.

Draco, který se neubránil pohledu na nebelvíra, okamžitě stočil pohled zpět ke stolu.

Před sebou měl pouze dýňovou šťávu, neměl hlad. Vůbec neposlouchal své zmijozelské spolužáky.

Neustále přemýšlel o včerejšku. Rád by věděl, co si o tom myslí Potter a jestli to již řekl svým přátelům. Sám byl zmatený...

Jedem druhému se po zbytek dne vyhýbali obloukem, těžko říct, kolik lidí si toho všimlo.

Harry v noci nemohl usnout. Dlouho do noci byl vzhůru. Nakonec se rozhodl trochu projít, s nadějí, že mu to pomůže usnout.

Posadil se na postel a podíval se na hodinky. Bylo pár minut po desáté.

Vstal z postele a oblékl si triko, mikinu a kalhoty. Přehodil přes sebe ještě neviditelný plášť a do kapsy zastrčil hůlku.

Potichu, aby nevzbudil ostatní, se vykradl ven z pokoje. Proběhl společenskou místností a vyšel otvorem nevšímaje si zmatené a rozespalé Buclaté dámy.

Chvíli přemýšlel, co dál. Nakonec se rozhodl zajít na Astronomickou věž.

Musel být mnohem opatrnější než jindy, jelikož si zapomněl vzít Pobertův plánek, který ležel bezpečně schovaný v kufru pod jeho postelí a nechtěl se vracet. Kdyby si ho býval vzal s sebou, možná by se nestalo to, co se tu noc stalo. Možná by se věci vyvýjeli jinak, kdyby jen tušil...

A tak došel až ke dveřím Astronomické věže, aniž by tušil, že tam není sám. Nepočítal s tím, že kdokoliv jiný by se tam bez neviditelného pláště dokázal bez potíží dostat. O to více jej překvapilo, když spatřil známou postavu sedící na kraji zábradlí.

V bílé košili, v tmavých kalhotách a s rozcuchanými vlasy od větru vypadal... jinak než obvykle.

Když zaregistroval, že se otevřely dveře, poplašeně se otočil.

První, co ho napadlo, bylo, že ho našel Filch nebo někdo z profesorů, a on bude mít problém. Když však nikoho neviděl, zatvářil se velice zmateně a vyděšeně, až se Harry neudržel a rozesmál se.

Draco se rozhlížel okolo a snažil se pochopit, co se děje, a odkud ten smích vychází. Když měl Harry neviditelný plášť stále na sobě, nemohl jej však vidět.

Náhle silný poryv větru strhl z nebelvíra plášť a přibouchl dveře.

Dracovi leknutím povolil sevření a pustil se zábradlí. Nebýt toho, že ho Harry rychle chytil a vtáhl zpátky, byl by nejspíš spadl dolů a ráno by ho leda tak seškrabávali z nádvoří pod nimi.

Draco se postavil na nohy a roztřeseně se na nebelvíra díval.

Moc dobře si uvědomoval, co by se stalo, kdyby ho nebelvír nezachránil. A také si uvědomoval, co pro kouzelníky znamená záchrana života.

"Kvůli tobě jsem se málem rozmáznul dole na nádvoří!!" rozkřikl se na Pottera místo poděkování.

"Já ti neřekl, abys tam seděl," ohradil se Harry.
"A nebýt mě, OPRAVDU by ses rozmáznul," připomněl mu jakoby mimochodem.

Zmijozel se na něj podrážděně podíval.

"Co tady vlastně chceš, Pottere?!"

"A co tady děláš ty?!"

Stáli u sebe dost blízko, až Harry zauvažoval, že si od Malfoye raději bude držet odstup. Nakonec to však byl právě Draco, kdo o krok couvl.

Chvíli propalovali jeden druhého pohledem.

Draco přemýšlel. Za normálních okolností by ho poslal někam. Nyní však na to neměl náladu ani sílu. Nechtěl se s nikým hádat a už vůbec nechtěl rozebírat ten včerejší polibek.

Pravda byla, že byl velice unavený, jen kdyby mohl usnout. Proto sem dnes večer zamířil, z úplně stejného důvodu jako Harry. Ne proto, aby se zas hádal.

Povzdechl si.

"Nemohl jsem usnout, " přerušil náhle ticho a zavrtal pohled bouřkových očí do země.

Harry překvapeně zamrkal, nečekal odpověď.

"Já taky ne," přiznal po chvíli.

Na zmijozelově tváři se krátce objevil smutný úsměv. Pak zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly.

"Díky," řekl tiše Draco.

"Za co?" nechápal Harry.

"Zachránil si mi život," zněla tichá odpověď.
Než stačil Harry cokoliv říct, Draco se opět otočil k noční obloze.

Harry se rozhold raději jít, a tak zvedl ze země svůj neviditelný plášť a otočil se k odchodu.

Už byl skoro u dveří, když se zmijozel znovu ozval.

"Ty už jdeš?" zeptal se tiše a dál hleděl ven.

"No...ano," odvětil Harry.

"Zůstaň tu," navrhl mu náhle zmijozel, ačkoliv to spíše znělo jako rozkaz.

"Co?"

"Nechci tu být sám a ty nejspíš také ne," pokračoval klidně.
"Nebo ti je snad má společnost nepříjemná?" zeptal se a věnoval mu zvláštní pohled.

Harry přemýšlel, zda-li zůstat nebo ne. Byla pravda, že se mu moc pryč nechtělo a společností by také zrovna nepohrdal, ale Malfoyova společnost?

I když musel uznat, že v tu chvíli mu ani Malfoyova společnost nevadila, ale jedna věc by se našla.

"Já nejsem jedna z těch tvých cvičených opic, abych udělal všechno, co chceš, jen si poručíš," řekl Harry a už se opravdu chystal odejít.

Další Dracova slova jej však přinutila změnit názor: "Počkej!" křikl za ním a otočil se. Hleděl na něj s prosebným pohledem.

"Neodcházej...prosím."