TRANSFORMERS - Přes hranice času

MSTITEL PŘICHÁZÍ

     Hlavu zabořenou do učení, Tari vědomě ignorovala komunikaci. Díky pobytu v nemocnici měla co dohánět. ,Možná, že když to nezvednu, tak dá ten někdo pokoj,' pomyslela si. Signalizace ale neutichala. Tari si hlasitě povzdechla a vstala od počítače.

,,Že jsem to nevypnula," zareptala pro sebe, ale hovor přijala.

,,Prosím?"

,,Tari... Už jsem měl strach, co s tebou je! Poslouchala jsi zprávy?"

,,Ratchete...?" podivila se. ,,Zdravím. Ne. Proč se ptáš?" Stres v Ratchetově hlase ji zarazil. ,,Co by se mi tak tady mohlo stát? Jenom se učím a potřebuji klid."

,,Ano... Tedy... Neptej se proč, ale sbal si své věci. Za hodinu jsem u tebe. Vysvětlím ti to cestou."

,,Cože mám udělat?" zeptala se šokovaně. ,,Ratchete, prosím tě, proč bych - -"

,,Jen poslechni, Tari. Všechno ti povím, hlavně se sbal."

,,Jako všechno?" ujišťovala se. Jiskra se jí rozbušila, jak se na ni přenesl Ratchetův strach. O ni, jak si dobře uvědomovala...

,,Ano, vše, co si chceš nechat. Pospěš si, ano? Vyrážím."

     Tari polkla. To může znamenat jen jedno.

,,Takže s návratem sem nemám počítat," zašeptala. Jenže na druhém konci linky jí odpovědělo jen ticho. Ratchet mezitím hovor ukončil.

     Stále ještě napolovic v šoku se otočila do místnosti, lidé by ji nazvali obývacím pokojem. Pohladila očima všechno zařízení. Veliká okna, směřující do zahrady. V tomto čase se jimi dovnitř linulo skrze stromy příjemné světlo Hedenu, tvoříc tak na zeleném koberci abstraktní obrazy. Ubrus na stole, ve světlejším odstínu stejné zelené, vázu s květinami. Vzácný dřevěný nábytek, velmi drahý. Popošla a pohladila nejbližší komodu. Z očí jí stekly dvě slzy. Nadechla se. Opouštěla to tu opravdu nerada.

     Nakonec se přece jen pohnula. Vytáhla ze skříně přepravku, složila ji. Položila na jednu z židlí. Pak se začala metodicky pohybovat místností a do bedýnky snášela, co jí patřilo. Moc toho zrovna nebylo. Notebook, na němž předtím pracovala. Datapady, malý a velký. Pár lékařských a vědeckých časopisů na fóliích. Modely některých známých staveb, co dostala od Anode – obdivovala totiž cybertronskou architekturu. Model felingu od Eleniuse, co jí dal na rozloučenou. Nahoru položila ještě jiné tři dárky: dvě plyšové hračky, jednu rovněž od Anode, druhou jí přinesli spolužáci do nemocnice; a polštářek od Ratcheta.

     S povzdechem vyhodila květiny, umyla a uklidila vázu. Složila ubrus. Položila jej pečlivě na vrch přepravky.

     Rozhlédla se. Jak posbírala své drobnosti, byt pozbyl osobitosti. S pohledem na malou přepravku setřela další slzy.

Deset minut, víc nepotřebovala. Jak málo má osobních věcí! Už jen z toho se dalo poznat, že tu žije opravdu chvíli. Jiskra se jí rozbušila, když pohledem hladila prostor, jenž do této chvíle považovala za svůj domov. Ano. Už nikdy to tu neuvidí. Prošla ložnicí, otevřela dveře do zahrady. O tvář se jí otřel příjemný vánek a ona se usedavě rozplakala. Klesla na první lavičku. Aby zklidnila jiskru, položila si ruku na hruď. Bude jí to tady moc chybět. Chápala však, že to po ní Ratchet jistě nechtěl bezdůvodně... Vzlykla. Popravdě – na druhou stranu nechápala svůj stav, vždyť přece věděla, že zde nezůstane natrvalo. Možná to má hlubší důvod. Vybavil se jí Ratchetův stres. On, hluboce racionální osoba, by se tak nechoval pro nic za nic. Cítila najednou, jako by poklidný obraz zahrady představoval styl života, jenž ji natrvalo opustí. Už žádný klid. Žádné bezpečí... Narovnala se a hřbetem ruky si očistila obličej. Nakonec se vrátila dovnitř. Zrovna včas.