TRANSFORMERS - Přes hranice času

PRVNÍ DNY

Nejdříve k ní přicházely zvuky. Hovořily dva mužské hlasy, nedokázala ale vnímat, o čem. Svět se jí načítal pomalu. Jedním si ale byla jistá – něco není v pořádku. Je jinde, než by měla být, vzduch byl cítit jinak... A ty hlasy neznala. Něco jí říkalo, že zatím nechce dát najevo, že vnímá. Potřebovala čas.

Kontrola systémů jí ukázala nějaká utrpěná zranění, ze kterých se ale už zotavuje. I ty nejkritičtější ukazatele se pohybovaly ve žlutých číslech a zlepšovalo se to. Ale CO se STALO? V hlavě měla vymeteno. Zůstával neodbytný pocit, že není na správném místě. Když si zkoušela cokoli vybavit, zobrazovala se jí jen jakási mlha. Vzdala to.

Raději potom chvíli poslouchala rozhovor oněch dvou mechů (ano!) a zkoušela se soustředit. Malinko pohnula hlavou, aby si lépe nastavila úhel poslechu. Mechové zřejmě stáli na druhé straně místnosti. Jako by někdo zapnul překladač, uslyšela:

„Co výsledky analýz?"

„Nejednoznačné. Upřímně – výsledky mě docela matou. Tělo má nové, jádro – jiskra a procesor s mozkovým modulem – naopak vykazují značné stáří. A to je velice neobvyklé. I když..."

„I když co?"

„Už jsem to jednou viděl. Ale je to tak dávno. Není možné, že by to byla ona. Tolik let... Spíše nebyla jediná, kdo se zachoval z dávných časů. Během let se mohl najít i někdo další."

„To je zajímavé."

„Někdy ti to třeba vysvětlím Jen ne teď." V mechově hlase zazněla zřetelná stopa smutku. ,,Něco ti ale ukážu. S takhle vymetenou pamětí jsem dlouho nesetkal, podívej."

„No tedy. Co je tohle?"

„Myslím, že stopa po cizím zásahu. Nějaké programování, s nímž jsem měl opravdu práci ho vypnout, rušilo by tok dat do paměti. Zbyla tu jen jedna uzamčená složka, kterou, jak mi cosi říká, si nejspíše uzamkla ona sama. Někdo si s tou ubohou femme nepěkně pohrál."

Hrklo v ní. Něco, pár střípků informací, se objevilo na pokraji vnímání. Alespoň rozuměla svému stavu. Někdo jí smazal paměť! Než cokoli stihla zachytit, všimli si, že je vlastně vzhůru...

„Ale podívejme se, kdopak se nám to probudil!"

.....

     Ratchet rychlým krokem přešel k lůžku, odkud se na něj díval vyděšený pár zvláštně zelených optik. ,Taková studená zelená s trochou modré, velmi neobvyklé,' uvažoval. Svítily z drobného obličeje jeho pacientky jako dva reflektory.

„Nu, bát se mě nemusíš. Rozumíš mi, viď? Alespoň Wheeljack říkal, že náš jazyk znáš."

     Optiky se zaměřily na druhou stranu lůžka, kde se objevil Optimus. Pak se podívala znovu na Ratcheta.

„Bude dost zmatená," řekl potichu Optimus. Lékař přikývl. „A kdo by se divil."

     Ještě jednou použil skener, zkontroloval monitory a pak ji odpojil. Když stále mlčela, začal si dělat starosti. „Můžeš mluvit? Potřebuji vědět, jak se cítíš."

     Femme znovu přeběhla pohledem z jednoho na druhého.

,,Nikdo ti tu neublíží, děvče," ujistil ji Optimus, ,,nevíme, co jsi si zažila – ale s námi jsi v bezpečí. Slibuji."

     Zavřela optiky. Po tvářích se skutálely dvě slzy. Vzápětí jim odpověděl tichý hlas: ,,Uvědomuji si, že jste mi zachránili život, takže ne, nemám z vás strach. Děkuji vám. Po tělesné stránce mi je dobře. Jenomže... nedokážu vám říct, kdo jsem..."