Hlavu sklání, čelem se téměř dotýká kolen. Líčka jsou studená, zvlhlá, jakoby plakala. Chladný noční vzduch se jí zakusuje do tváří a tichounce kvílí do ucha. ,,Kvůli komu, tak kvůli komu?" jakoby se pod vousy smál jejímu ubohému pobledlému obličejíku.
,,Nezvyklé to způsoby dnešní mládeže, za noci vysedávat na obrubnících." stříbrný kotouč Měsíce se jakoby probuzen nečekanou společností zhoupne ve svém nebeském lůžku. ,,Tak zvlášní, zvláštní..." notuje si pro sebe skoro spokojeně tvář jinak znuděného starce.
Jen cesta, ta silnice tak mimořádně tichá, jakou si ji dívčiny oči nikdy nepamatovaly, ona tu s kamennou tváří a mateřskou shovívávostí přestárlých alejí, naslouchá dívčině dechu. Nesoudí a nekonejší, nemá to ve zvyku a ani by se to nepatřilo. Odpočívá u jejích chladem roztřesených nohou, dělá jí společnost jako dlouholetá přítelkyně, trpělivě vyčkává, až začne vyprávět.
ESTÁS LEYENDO
Črty v písku
Historia CortaPíšu do písku s vědomím, že moje slova zmizí s každou další vlnou. A okamžik, jakkoli výjimečný, se vytratí stejně rychle jako ten obyčejný. Mám strach, že všechno spláchne slaná voda.
