Črty v písku

Možná, že tohle byl náš příběh

Jeden záblesk v očích,
Dvě pozdvižená obočí,
Tři krůčky než se otočíš
A pak
Vidouc tě v obrazu svém snad
Zapomněla jsem počítat.

Něco mi připomínáš.
Tak trochu směšné to je,
Jméno mám na jazyku,
Ta tvář mě irituje.
Kdo sakra tenhle kluk je?

Za rohem, v podchodu,
Na pro chodce přechodu,
Při mém soukromém maratonském závodu do posledního otevřeného velkoobchodu
K záchodu
Přemýšlím,
Zda Boha vzývat,
Když konečně dochází mi síla
Ty debilní ztracené odlesky minulosti sbírat.

A tak
Ať už to štěstí nebo smůla
Jsi v dnešní den příběhu mého sluha
A že příběh nikdy nelže,
Ať už jsi kdekoli vez, že...

Znáš mě, můj hochu. I když to já trochu lépe vím, než ty víš.
Či snad vzpomínáš si již?
Znáš boků mých důlky i prsty mých dlaní.
Jméno jsi každému z nich dal,
A pak se denně přicházel ptát.
Jak že se mají,
Zda v takovém počtu dá se vůbec spát?

S trpělivostí umělce pějícího pro peníz na jídlo k poledni
Pak zahrál jsi na ně svou písničku,
Tu úplně poslední.
Tu píseň radostnou, přec nejtruchlivější, co mým sálem zněla.
Mučíc mě každičkým přespříliš sladkým tónem,
A já
Celá rozechvělá
Co ses mi snažil říct, v poslední chvíli pochopila.

Tak věř, že vím, můj drahý
My už potkali se jednou.

Já řekla ti těhdy
Jen proje v špetku snahy,
Přec ještě poznnáváš můj hlas,
Než odejdeš, tak prosím, aspoň mou prosbu zvaž!

Blednou nám tváře a žijem jenom jednou.
Nebo,
Pokud opravdu musíš
Pak radši hned
Nám oběma vzpomínky smaž.