Biatlonový král

11. kapitola: Lenzerheide 1. část

Následující den si sbalíme a vydáme se na poslední zastávku do Švýcarska. To, že na mě vyjde místo v autě společně s bratry Bø a Vetlem mě ani nepřekvapí. Na místo vedle mě se usadí Johannes, který dnes rozhodně nevypadá ve stavu, že by byl schopný vystřídat někoho v řízení. Jeho tvář je bledá, jako čerstvě napadlý sníh, kterým se s námi loučí Hochfilzen. První půlku cesty tráví s hlavou zabořenou do opěrky a poslechem hudby. Moji přítomnost nekomentuje a nikdo z nás se ani nesnaží začít s nějakou konverzací. Na poslední zastávce u benzínky poprosím Tarjeie o zakoupení kávy a sama se vydám na toaletu. Jakmile za sebou zavřu dveře kabinky ozve se bouchnutí dveří a hned za ním ještě jedno. Trochu se zarazím. Vzhledem k pokročilé noční hodině a faktu, že na benzínce nikdo nebyl. Minimálně žádná osoba ženského pohlaví. Slyším kroky a zvuk tekoucí vody. Zároveň ke mně zavane odér alkoholu.

„Mohu vám nějak pomoct?" ozve se první hlas. Poznám Johannese. On je tím, kdo si nejspíš oplachuje obličej.

„Sám král osobně, říkal jsem si jaká náhoda, že jsi nakráčel až sem," odpoví druhý hlas. Neznám ho, ale je mi nějak povědomý. Navíc dotyčný je soudě podle intonace opilý.

„Tak jestli dovolíte, odkráčím zase ven," odpoví Johannes. Jeho hlas je pevný a rozhodný.

„Ne tak rychle, kamaráde. Nejdřív si spolu musíme něco vyjasnit," zavrčí ten opilý.

Ztuhnu s rukou na klice a zvažuju svoje možnosti. Můžu vyletět ven a toho chlapa sejmout, ale zajímá mě, co má s Johannesem za problém a to se nedozvím, pokud ho nenechám mluvit.

„Já vás vůbec neznám," prohlásí Johannes.

Opilý muž na to něco zahuhlá, ale nerozumím mu. Podle stínu, který dopadá na podlahu pod dveřmi musí stát těsně u sebe.

„Já.." pokračuje Johannes.

Jeho slova přeruší rozezlený šepot toho opilého chlapa. Zní to, jako by mu Johannes zničil život. Soudě podle drmolící norštiny. Kde se tu sakra vzal?

Johannes ho od sebe odstrčí a ustoupí o krok dozadu. Opilec zavrávorá a zdá se, že se vydá znovu do útoku. Signál pro mě. Jak nejrychleji můžu - přivřu dveře kabinky a vysunu nohu, o kterou ten opilec zakopne. Následně se poroučí k zemi až to zaduní.

„Copak nevíte, že jste na dámských záchodech?" zařvu a vylezu ven.

Opilec na mě zírá s pusou dokořán. Párkrát ji sklapne a zase otevře jako rybička na suchu. Zvuk však žádný nevyjde. Nicméně tyhle typy není radno podceňovat. Udělám dva rychlé kroky a než se vzpamatuje, tak ho chňapnu a zkroutím mu ruku za záda.

„Co to má být?" vyjekne ten chlap - nejspíš jsem použila trochu větší sílu.

„Tohle je dámská toaleta a ne klub rváčů. Teď se seber a mazej odtud, než ti tu ruku zlomím a narvu ti jí do zadku!" houknu na něj výhružně. Muž něco zavrčí, ale k mé obrovské úlevě se odporoučí pryč.

„Jsi v pořádku?" otočím se na Johannese.

„Ty jo! Právě jsi mě zachránila!"

„To nic nebylo, ale je ti jasné, že jsi na špatným záchodě, co?" přimhouřím oči.

„Jo, no ehm..asi jsem trochu zabloudil," pousměje se Jossi.

„Hm, fajn," řeknu, dojdu si k umyvadlu umýt ruce a prohrábnout vlasy, které už pamatují i lepší chvilky. Při pohledu do zrcadla si uvědomím, že na mě civí.

„Co je?" zeptám se ho.

„Já.."

„Pánské záchody jsou hned vedle, pokud ti to ještě nedošlo."