Biatlonový král

16. kapitola: Opět v akci!

„Mohl by ses laskavě přestat smát?" zavrčím na Johannese.

„Promiň, ale vypadáš na těch lyžích docela legračně," směje se dál. Udělá elegantní oblouček a zastaví po mém boku.

„Celá tahle akce mi začíná připadat jako velmi špatný nápad."

„Ještě jsi tomu ani pořádně nedala šanci," napomene mě.

„Snažím se."

„Zatím s běžkama jen chodíš. Vypadáš jako na procházce, jen u toho víc šoupeš nohama. Sklouzni se trochu. Ono tě to nekousne. Ani já tě neukousnu," dodá zamyšleně.

„Proč bys taky měl? Díky mně jsi pořád tady a vcelku," opáčím v klidu a pokusím se na těch ďábelských prkýnkách trochu sklouznout.

„No vidíš, jak ti to jde. Jo, asi máš pravdu. Jsem rád, že na mě takhle dáváš pozor, ale řekni mi jednu věc - „

„No?"

„Jak je možný, že dcera Egila Kristansena neumí lyžovat? Neměla bys to mít v genech?"

„Ne. To, že je Egil můj táta nemění nic na tom, že mi tahle činnost prostě nejde. Pro tvoji informaci - nenarodila jsem se s běžkama na nohou."

„To se tvojí mámě asi dost ulevilo," zašklebí se Jossi.

„Máš nějakou podezřele dobrou náladu."

„Mám. Brácha se bude ženit."

„Slyšela jsem a viděla na insta. Vypadají šťastně."

„Prostě pravá láska."

„No ne - pan biatlonista věří na lásku?" zeptám se ironicky.

„Ne. Ale u nich dvou je to něco jiného. Trochu jim závidím."

„Vážně?" podívám se na něj teď už překvapeně.

„To, že už nemusí hledat. Jsou spolu, doplňují se. Našli se i po těch letech. Pokud existuje pravá láska, tak oni tohle dokonale splňují."

„Takové řeči mi k tobě moc nejdou," zavrtím hlavou.

„Trochu jsem se zamyslel. Tak pohni zadkem, jestli chceme dojet vrátit ty běžky do večera."

...

„Na první pokus to nebylo tak špatný," poplácá mě Jossi po zádech.

„Vždyť jsi mi celou dobu nadával."

„Spíš jsem ti radil. Jde ti to mnohem líp než na začátku. Do konce sezony se to určitě ještě zlepší."

„Když už jsme u té sezóny - máš sbaleno? Zítra dopoledne letíme do Německa."

„Pověstné mlhy nad Oberhofem. Už se nemůžu dočkat," ušklíbne se.

„Kdy naposledy tě trochu mlhy zastavilo?" podivím se.

„Nemám to tam rád."

„Ale body potřebuješ, ne?"

„Body potřebuju vždycky. Aneta by ti mohla poreferovat."

„Oba máte celkem náskok, ne? Navíc hned za tebou je Sturla, takže by to zůstalo v Norsku."

„Ty jsi nikdy v ničem nesoutěžila, co?" zdvihne obočí.

„Ne."

„Kdyby ano, tak bys tohle neřekla. Výhra je výhra a buď první nebo nic."

„To je z tvé hlavy?"