Skrze plameny ✓ [2]

~10

Eulora:

Když jsme s Brayem dorazili do Tábora, bylo krátce před svítáním. Naposledy jsem se na něho obrátila, ale vypadal odhodlaně jít hned teď za Alfou a všechno prozradit. Vykročili jsme k doupěti Alfy. Najednou ale Bray zastavil a oči se mu rozsvítily. Bezděčně jsem se přikrčila. Co vymyslel horšího, než že nechá, aby mě Alfa vyhnala? Zatáhl mě za nejbližší skálu, od které nebylo vidět k žádným doupatům. "Euloro..." zašeptal a prohlížel si mě pronikavým pohledem. O krok jsem ustoupila. "Co po mně chceš?" zasyčela jsem na něj. "Můžeme uzavřít dohodu." navrhl a nespustil ze mě oči. Přimhouřila jsem oči. "Jakou?" zeptala jsem se váhavě. Bray zase udělal krok ke mně.

"Alfě nic neřeknu. Vím o tom jen já a nic neprozradím." začal. "Když co?" štěkla jsem. Začínalo mi být jasné, kam to směřuje. "Když se staneš mou družkou, Lor." dokončil a zase se ke mně přiblížil. "Neříkej mi Lor!" vřískla jsem a doufala, že to nikdo neslyšel. Bray zavrčel. "Takže tohle si vybereš? Radši vyhnanství než mě?" Naštvaně tiskl uši k hlavě. "Radši všechno, než tebe!" odsekla jsem. Jeho rudohnědý kožich rozsvítily paprsky ranního slunce a já si zděšeně uvědomila, že za chvíli vyrazí první Hlídkaři. Naposledy jsem se k Brayovi otočila a uštědřila mu škrábanec přes čenich. "Konečně od tebe budu mít pokoj!" zavrčela jsem a vystartovala pryč.

Vyběhl za mnou, ale po pár metrech se zastavil. Až do té doby, než jsem zmizela v keřích jsem cítila na zádech jeho pronikavý pohled. Běžela jsem směrem na východ, za sluncem, hlavně co nejdále od Tábora a doupat Jiskřivých. Až když jsem byla nepříliš daleko od Hranic s Ohnivým Lesem a schovala se v křoví, došlo mi, co jsem vlastně udělala. Už je možná nikdy neuvidím. Otce, Glenisu, Ymura a Seelen. Z očí mi vyhrkly slzy. To všechno kvůli Brayovi. Není to jen jeho vina, ozval se hlásek. Chtěla jsi pomoci Betovi, připomněl mi nelaskavě. Jenže to byla pravda. Nechtěla jsem dopustit, aby ho Bray zabil. Nechápala jsem sama sebe.

Když jsem se dostatečně vybrečela, pokusila jsem se najít na svém útěku co nejvíc dobrého. Žádný Bray, žádní dokonalí sourozenci. Nakonec jsem z toho psychického i fyzického vyčerpání usnula přerušovaným spánkem. Když jsem nebyla v bezpečí svého doupěte, budilo mne každé šustnutí větvičky. Vzbudila jsem se, když bylo slunce skoro nejvýš a zkusila si něco ulovit. Provázel mě ale neustálý strach, že mě najde třeba někdo z Hlídky a vyžene ještě dál, na sever. Nakonec jsem ulovila jen přichcíplou veverku a rozhodla se spokojit jen s ní.

Tak tohle je ta tvoje svoboda, provokoval hlásek. Naštvaně jsem zavrčela a znova se stočila do klubíčka do toho stejného keře. Prosím, ať mě tu nikdo nenajde...

Ymur:

"Dneska je ten den." zašeptal jsem Rhenadě do ucha. Zmateně zvedla hlavu a pak se usmála, ale já hned vycítil její nervozitu. "Bude to dobré, uvidíš." prohodil jsem povzbudivě a položil před ní uloveného zajíce. Vyhnout se všem loveckým úsekům a trasám Hlídky mi sice dalo práci, ale pro Rhene bych udělal všechno. Doufal jsem, že Seelen nebude dělat problémy. Nechtěl jsem jí tak ublížit, ale mojí vyvolenou vlčicí zkrátka byla Rhene.

"Tak už pojďme." kývl jsem na svou družku. Odhodlaně se na mě podívala a vyrazili jsme co možná nejvíce nenápadně k Táboru. Chtěl jsem, aby nás ostatní Jiskřiví viděli až tam. Když jsme tam ale dorazili, všude panoval obří zmatek. "Ymure!" vyštěkla Glen která ke mně hned zamířila. Přejela pohledem po Rhenadě. "A kdo je tohle?" zeptala se. "Moje družka." oznámil jsem a přitiskl šedobílou vlčici k sobě. Glenisa trochu nepřítomně přikývla. "Co se tu proboha stalo?" vyhrkl jsem. "Lor zmizela!" zavyla sestra a v jejích šedozelených očích jsem viděl strach. "Jak se to proboha mohlo stát? Proč by odcházela? Nechápu to!" vychrlil jsem ze sebe. "Alfa teď dává dohromady skupinu Bojovníků a Hlídky, co jí půjde hledat. Jdeš taky?" navrhla. Zavrtěl jsem hlavou. "Nemůžu tu Rhenadu hned nechat samotnou." Glenisa kývla a odběhla zas pryč.

Já s Rhenadou jsme zamířili do doupěte Alfy. Kromě ní tam byl i náš otec Beta a mladý První Lovec, Xanthen, který se ale vytratil hned, jak jsem vstoupili. Hádal jsem, že ostatní vedoucí vlci hledají Euloru. Alfa na mě překvapeně shlížela ze svého kamene. "Kdo to je?" ukázala čenichem k Rhene. "To jsem vám přišel oznámit." odsekl jsem. Alfa byla známá svojí netrpělivostí. "Otče, Alfo, to je má družka Rhenada. Je Jiskřivá, ale doteď žila v Ledovém Lese." oznámil jsem. "Jak smutný osud pro Jiskřivou!" vyhrkla Alfa. "Vítám tě tedy v Jiskřivém Lese. Samozřejmě ale budeš muset prokázat, že nejsi zrádkyně. Budeš se zdržovat po dobu půlky úplňku pouze v Táboře nebo s ostatními vlky na Hlídce. Začínáš samozřejmě jako nejnižší Hlídkařka." vysvětlila. Rhene sklonila pokorně hlavu a přikývla. "Alfo." trošku se poklonila. "Jako Ymurova družka budeš bydlet s ním v jeho doupěti. To je asi všechno, zbytek se dozvíš od velitele Hlídky. Můžete jít." propustila nás Alfa.

Vyšli jsme ven a můj otec nás následoval. "Gratuluju, Ymure. Věděl jsem, že si najdeš tu pravou." z jeho pohledu sálala radost ze štěstí svého syna, ale spatřil jsem v něm i stín smutku kvůli Lor. Ani mně nenapadalo, proč mohla zmizet. Samozřejmě, Lor chtěla od života víc, než být obyčejná Lovkyně, která nikdy nevytáhla paty z Jiskřivého Lesa, ale stejně jsem si nedokázal představit, že by kvůli tomu prostě odešla. Poděkoval jsem otci, který se šel přidat k pátrací skupině a vydal se Rhenadě ukázat naše nové doupě. Konečně! Konečně jsou z nás druh a družka, ode dneška se každý den budeme vídat, probouzet se vedle sebe a vedle sebe zase usínat. Mou mysl naplnilo čiré štěstí. Přitiskl jsem svůj čenich k čenichu své družky.

"Miluju tě, Rhene."
"Taky tě miluju. Vždycky budu."

Moc děkuju za víc než 50 hlasů❤️