Osud s draky

BONUS 2: Dokonalý úlovek

Další historka se stala, když jsem se s Broučkem jeden den proháněla lesem. Byl to náš další typický čas volna, kdy jsme nepřednášeli, ani neměli hodinu s Hel, nebo ostatní pracovali a jen jsme rozšiřovali náš seznam Broučkových oblíbených věcí. Na takového obra měl energii štěněte, a byl prostě k ZULÍBÁNÍ, jak s tím jazykem venku skákal mezi stromy a vrtěl ocáskem se zadečkem ve vzduchu, abych ho chytila. Byla to vážně zábava jen tak blbnout jako malí, smát se, a nikdo nás přitom neviděl.

Nebo jsem si to aspoň myslela.

Zatímco jsme se honili, v lesním porostu se skrývala bytost, o které jsme nevěděli, a pozorovala nás. My jsme se ale až moc bavili na to, abychom si toho všimli. Pořád jsme se honili, smáli jako šílení, a moje dětská nálada vzala tak moc za své, že když se kolem mě prohnal zajíc, normálně jsem řekla: "Koukni! Zajíček!" A běžela jsem za ním. Možná to působí vážně nedospěle a trapně, ale upřímně? Kdo se nechtěl takhle chovat?!

Rychle jsem za tím zajícem utíkala a snažila se si ho prohlédnout víc, ale zajíc byl rychlejší a ztratil se mi. Nakonec jsem tedy zpomalila a zastavila, abych popadla dech, a taky, abych svou psychiku dala zpátky do normálu. I když upřímně, někdy jsem si říkala, jestli ta dětská stránka není můj normál.

"Huf! Možná to chce pauzu!" volala jsem na Broučka, ale ten už byl daleko ode mě. Raději jsem se tedy otočila, vydala se za ním a u toho volala: "Počkej! Musíš na mě ACH!!!!" A pak se najednou pode mnou propadla zem a já skončila v díře!

Celá rozlámaná jsem honem dala hlavu do kupy a snažila se přijít na to, co se to stalo. No já normálně asi spadla do pasti! říkala jsem si. Odkdy byly na Novém Blpu dračí pasti?!

I když na dračí byla moc malá.

Zmatená jsem se zvedla zase na nohy, naštěstí mi nic nebylo, a snažila jsem se vylézt zase ven. Bylo to ale vysoko, těsně mi to nevycházelo, i když jsem skákala, tak jsem radši začala volat: "BROUČKU?! POMŮŽEŠ PROSÍM?!"

Brouček naštěstí i na dálku slyšel a už utíkal. Cítila jsem jeho dunivé kroky.

Překvapivě jsem ale slyšela ještě jiné kroky. Lidské kroky.

Nechápala jsem, kdo by to takhle v samotě lesa mohl být, a asi to bylo od věci, neboť osobu, která se mi nade mnou zjevila, jsem na Blpu určitě neviděla.

Byla to holka. Velmi vysoká, velmi hubená, možná až moc na hranici zdraví, a její neseverskou tvář zdobily jasně červené vlasy a zelené oči.

Člověk na ni musel koukat jako na zjevení nějaké lesní žínky, ducha, nebo tak něco, a já se tak neměla ani ke slovu, když najednou ve vzteku začala říkat: "Skvělý! Vyplašila jsi mi úlovek! A ještě zničila past. Spokojená?"

Pořád jsem nic neříkala, tak se zeptala: "Chceš pomoct ven, nebo ti tam mám přinýst občerstvení?"

Jen jsem celá v šoku kývla a ona si pak ze zad sundala tyč, kterou jedním ladným pohybem prodloužila a tu mi pak podala, aby mi vážně pomohla.

Já se jí váhavě chytla, opatrně, abych se nedotkla čepele na jejím konci, a zatímco jsem se držela, nechala jsem se vytáhnout s tím, že jsem zarývala špičky nohou do stěny jámy, aby to nebylo jen na ní.

Když jsem byla venku, byla jsem nejen kvůli šplhání, ale i kvůli běhu ještě pořád zadýchaná, a jak jsem tam tak oddychovala a lámala si záda, ta tajemná dívka se kupodivu omlouvala: "Promiň ten pád. Tak tu tak koukám, že ta má past má asi potenciál i na lepší úlovek."

"Pardon?" To jsem nepochopila, ale upřímně se mi nelíbilo, že mě měla za 'lepší úlovek'. Znělo to... nevhodně. A nejspíš si toho všimla, protože místo smíchu, asi to měl být vtip, se začala spíš vztekat a říkat: "Ach! Zase to vyznělo jinak, než jsem chtěla! To je tím, že dřív mluvím, a pak přemýšlím. Grr. Nesnáším, když druzí moje slova pochopí jinak, než jsem myslela!"