Věci, na kterých už nezáleží

Prolog

 V hlavě jí naskakovaly příměry k tělesu ponořeném do kapaliny a úloze o miliardě kolmic snášejících se k přímce země. Mohl za to táta. Matikář a fyzikář z turisty oblíbeného městečka pod beskydskými lesy. Dokud žil, nikdy si nerozuměli. Sdíleli vzájemnou náklonnost, jak to tak u dvou lidí propojených zkrouceným žebříkem DNA bývá. Chybělo jim však ono lidské porozumění, které se nedalo vybudovat časem, ale vzniká mezi lidmi jen tak. Protože milují stejnou muziku, volí stejnou stranu nebo si prostě kupují stejnou podzimní příchuť cappuccina. Táta asi žádnou oblíbenou muziku neměl. Volil toho, kdo zrovna v televizi nejvíc nasliboval a kafe pil jen černý. Na svět se díval chladnou logikou, která Báře chyběla.

Přemýšlela, co by jí teď řekl. Kdyby jí viděl škrábat se v plátěných keckách na začátku podzimu do kopce po příjezdové cestě, která se uprostřed deště změnila v druhou Ostravici. Asi by jí taktně naznačil, že důležitým vybavením do špatného počasí jsou holiny. A Bára by se na něj asi překvapeně otočila a zeptala se ho: „Kde chceš teď vzít holiny, tati?" Takové věci, pohodlné a vhodné na stavbu, teď takřka nebyly k dostání. Bára si pamatovala, jak před pár lety vymizely gumáky z Ostravy. To se tak sešlo špatné počasí a hudební festival a rázem bylo vyprodáno. Táta také říkával, že lidé jsou blázni. A měl pravdu. Nejen kvůli těm holinám...

Sotva míjela rozcestník ukazující na jednu stranu k Vyšní Lhotě a na druhou k Prašivé hoře, už ji z dálky vítal nadšený štěkot a před očima se jí rýsovala chalupa. Domek to byl malý, spíš chatička, než dům. Ale dříve tříčlenné rodině Přibylových stačil. Díky trámům podepírajícím střešní balkón působil z dálky za bílého počasí, kdy sádrové průčelí domu splývalo s oblohou jako chaloupka na kuří nožce. Dnes tomu tak nebylo. Obloha se mračila a když poblíž uhodil blesk, dům jí v té záři téměř zmizel z očí.

Vlastně byla rodina tříčlenná i dnes. I když jinak než dřív. Mámu, tátu a dceru nahradili máma, dcera a pes. Slyšela ho štěkat už z dálky. A taky slyšela mámu nadávat, když ho pouštěla ven. Asta byla Ohař křížený s jezevčíkem. Taková podivná směsice fleků připomínající spíš než psa kloubový autobus. Čuchala kolem branky a zadek se jí přitom protáčel tu na jednu, tu na druhou stranu jako když vjíždí do zatáček. Ze známého pachu se v ní pomalu stupňovalo nadšení, ale k Báře dojatě si jí prohlížející z druhé strany plotu nevzhlédla, dokud na ni nepromluvila. Byla slepá.

„Ahoj, kamarádko," pozdravila se s ní a potichu si otevřela zástrčku na brance. Když začala Astu drbat za ušima, vrtěla sebou, až by se jeden bál, že se rozlomí vejpůl, a štěkala tak, že překvapení pro mámu bylo tatam.

Bářina máma se vždy chovala elegantně jako dáma. Do stavení u lesa se jí se svými pečlivě vyžehlenými halenkami a sbírkou skřipců do vlasů pranic nehodila. Báře kupodivu vždy připadala nejvíc patřičně v práci. Jako malá za ní chodívala po škole, sedla si ke kancelářskému stolu a kreslila si, zatímco maminka přes okýnko na informačním centru radila turistům, jakou trasou se vydat k vysněnému cíli a prodávala pohledy a magnetky. Všechny hladké blonďaté vlasy nosívala zajištěné v drdolu a na rtech nosila rtěnku od Avonu. Stále stejný lososový odstín. Doma se nemalovala, ale stále nosívala ty své načesané drdoly zajištěné skřipcem a trička s límečkem nebo roláky. Jako by v práci byla celá a doma tak nějak napůl.

Bára tohle neuměla. Celý život bojovala s tím obrázkem neustále pečlivě upravené mámy a krotila své tmavé těžce učesatelné vlasy žehličkou, jenže marně. Jen je vysušila na trout. Taky dřív nosívala často sukně a šaty, puntíky, proužky, neony a flitry. Spoustu věcí po mámě, které se vracely do módy. Máma říkala, že móda se často opakuje... Podle Báry se opakovala nejen móda... Vlastně celá minulost...

Když jí máma viděla, spráskla ruce... Ale nikoli zeširoka a s plesknutím. Máma mívala pohyby úsporné a prosté.

„Báro," vyhrkla. „Co tu děláš? Nemáš být v ordinaci?"

„Dostala jsem volno," zalhala Bára pokrčila ramena v promočeném svetru.

Máma se na víc neptala. Pustila jí dál, podala jí čaj a vyprávěla, co se od její poslední návštěvy před rokem odehrálo. Ale vlastně nepovídala o sobě. Spíš o místních. O těch, kteří ještě v kraji zbyli. Přitom jí vybalovala tašku a asi v duchu přemýšlela, kdy Bářino oblečení vidělo naposledy žehličku.

„To se vyvěsí," odpověděla jí Bára na její němou otázku a máma nad její odpovědí pohoršeně zakroutila hlavou. „A kde je vlastně Juri?" zeptala se jí. Bára čekala, že ta otázka přijde.

„Kde by byl... Někde na salaši pase ovce a přejídá se haluškami," odsekla až trochu moc podrážděně. Za posledních pár let o něm a o jeho národu slyšela spoustu horších věcí. Byla si jistá, že to primitivní přirovnání k bačovi by ho tolik neurazilo. Vlastně to bylo klidně možné. Juri se svým odporem k technologiím a kapitalismu by se klidně mohl zavřít do pastoušky, žít jen ze vzduchu a příležitostně se oddělat tatranským čajem až by z toho začal filozofovat o podstatě bytí. Nedivila se mu, že se zašil v nějaké horní dolní a neozval se. Všechno teď bylo složitější než ve školních lavicích, kam nejednou Juri přišel pozdě se slovy „Ľutujem, bol som zaneprázdnený." poté, co ráno neúspěšně zápolil s budíkem. Tahle doba nebyla pro melancholické duše. Patřila pragmatikům.

Kdo si nechtěl zašpinit ruce, ten utekl. Juri na Slovensko, Bára do Beskyd...  

Ahoj Lidi, už nějakou dobu jsem tu nebyla a nějaký obrovský návrat neplánuji. Neříkám, že toho mám hodně, píšu... Píšu hodně... Do šuplíku, na jiný wattpadový účet, zkrátka jak mě napadne. Přiznám se, že dost romantiku a fantasy (proto to tady neuvidíte :D). Za ten poslední rok si tak nějak ráda píšu více pro sebe či sama sobě a měla jsem dojem, že tenhle účet, kde jsem se spíš snažila o určitou kvalitativní úroveň mě nakonec spíš od psaní začal odrazovat. Teď jsem, bych řekla, pomalu zpátky. A ráda sem občas něco přidám nebo si přečtu, i když už v menší míře. 

K Bářinu příběhu bych napsala asi to, že je to spíše takové volné psaní s pár slabě vyznačenými body inspirované věcmi kolem mně. Zatím dost zamlžené psaní, i když do budoucna o nic málo jasné. Přesto na psaní tak nějak osvobozující a nutící se podělit. Předem proto děkuji každému, kdo se se mnou bude chtít o pocity z četby podělit a další, delší kapitolu, snad přidám zase příští týden,

Vaše TheGirlBehindPages