Věci, na kterých už nezáleží

3. Operácia Kurča

 Přihlášku mezi dobrovolníky podali s Jurim společně hned ze začátku války. Předpokládali, že budou pomáhat v potravinových bankách a jezdit do zdemolovaných vesniček uklízet. Stačilo však, aby si koordinátorka přečetla v jejich dotaznících alma mater a přidělili je k ruce záchranářům. Tehdy poprvé a naposledy se Bára dostala k ošetřování lidí. Nikomu nezáleželo na tom, že do té doby si v praxi nevyzkoušela ani veterinu, natož někomu vydezinfikovat a zašít tržnou ránu. Na první magisterské zkouškové se tenkrát učila v provizorním lazaretu pod vojensky zeleným stanem. V prchavých chvílích volna popadla do ruky učebnici a hned ji zase odložila, sotva slyšela svoje jméno. S Jurim je málokdy posílali na stejné místo. On si však vždycky našel pár minut, aby jí poslal pár vtipných obrázků nebo gifů. Takže zatímco se Báře nos plnil pachem krve a dezinfekce, před očima se jí míhaly skeče s kočkami a andulkami.

Horší výsledky než ten semestr nikdy dřív ani potom neměla. Ale prošla s odřenýma ušima, stejně jako s nimi prolézal každý rok Juri. Následující zkouškové už si Bára uměla práci v polních ošetřovnách a školu lépe rozvrhnout. A Juri... Ten už vypomáhat nemohl. Nikdo už nechtěl pomoc od nepřítele. Když mu přišel dopis s oznámením o ukončení spolupráce, poprvé viděla Juriho rozčíleného.

„Toto je absurdné," opakoval stále, zatímco si Bára četla list, který jí podal. Nazvali ho rizikovou osobou, jako by snad chtěl schválně mařit práci zdravotníků.

„Aspoň budeš mít víc času na školu," snažila se na tom hledat něco pozitivního.

On však o tom nechtěl ani slyšet. Popadl bundu a požadoval po ní, aby ho doprovodila na podatelnu, kam nesli před půl rokem své přihlášky. Až u vchodu ho předhonila a postavila se mu do cesty. „Však na rozhodnutí nějaké hloupé úřednice svět nestojí."

„Myslíš, že je to iba ona? Všetci sa na mňa pozerajú ako na vraha. Včera mi jeden vyučujúci povedal, že sa postará, aby som pri skúškach vyletel. Povedal, že je hanba, aby mu na univerzitu chodil slovenský nácok."

Báru bolelo, že se jí nesvěřil už včera. Ale porozuměla studu, který cítil. Vzhlédla k němu a zadívala se mu do sivých očí pod vztekem zkrabatělým obočím.

„Ja vojnu neodsúhlasil," řekl už pokojněji. „Chcel som iba dokázať, že ja nie som ten zlý. Nie som zatrpknutý preradný zbabelec, ako o nás vy Česi tvrdíte."

Bylo to poprvé, kdy ji zařadil mezi NĚ. Do té skupiny, do níž on nepatřil a která ho už mezi sebou nechtěla. A taky poprvé, kdy ji napadlo, jak jednoduché by bylo být s někým z té své skupiny. Nebo nebýt vůbec s nikým. Všechno se zdálo jednodušší než milovat jeho. Tenkrát, stejně jako teď si jen tu pouhou myšlenku vyčítala. Jako by člověk dovedl kontrolovat myšlenky. Ale strávili spolu zatím tak málo času. Měli se cítit zamilovaně, bezstarostně, jako by se vznášeli na obláčku, chodili po duze nebo prožívali nějakou jinou lacinou metaforu. Teprve v listopadu se poprvé políbili a v květnu už si přála, aby se to nestalo.

Juri si všiml jejího zraněného zamyšleného výrazu a pohladil ji po tváři: „Prepáč, Barunka."

Bára k němu pak natáhla ruku a on se jí chytil. „Půjdeme ke mně," řekla.

Večer příhodně hráli i s Radkou člověče nezlob se. Vždycky hrávali jednoduché hry, aby se u nich mohli bavit a pít. Taky prší nebo bingo. Ale dnes Bára litovala, že nesehnala něco složitějšího. Všichni mlčeli a tak jim zbylo spousta prostoru pro černé myšlenky.

V noci přespal u ní, ovšem moc toho nenaspal. Když se po třetí hodině probudila, byl také vzhůru.

„Nemůžeš spát?" zeptala se ho. On však na její otázku neodpověděl.