Věci, na kterých už nezáleží

6. Chronický uvědomělec

 Milada Zmatlíková nevěřila na znamení. Tvrdila své dceři, že všechno je shodou náhod. Ale Bára věděla své. Kdyby nešla na hřbitov, kdyby jí vzala telefon, kdyby nepřijela domů a dál pracovala v ordinaci u doktora Hniličky, všechno mohlo být jinak. Jediné lehkovážné rozhodnutí v Bářině životě se jí krutě vymstilo. Kdyby neudělala sérii lehkovážných rozhodnutí, máma by ji nikdy neběžela z práce hledat. Nebála by se, že si Bára chce něco udělat. Kdyby se její dcera nezachovala pro ni naprosto nepochopitelně a nahodile.

Astu musela odvést k matčině kamarádce. Do nemocnice mohli jen asistenční psi a Asta by sama potřebovala asistenci. Naštěstí to odnesla jen zlomená noha a otřes mozku. Zatímco si Bára vyslechla výklad matčiny diagnózy, vypočítávala si týdny, které stráví v domku jako její pečovatelka. Se studem sama sobě přiznala, že je ráda za nějakou pracovní náplň. Režim... Řád. Ale kdyby to auto jelo trochu rychleji, kdyby pomaleji brzdilo... Bára teď už nikoho jiného neměla. Jen toho slepého psa. U Zmatlíků v rodině se zbožnost nepěstovala, ale tohle bylo od Báry jasné rouhání. A navíc... Když mámu propustili z nemocnice, do všeho se hned hrnula sama. Její pomoc nechtěla. Bára by jí řekla, že se cítí provinile. Že proto jí potřebuje pomoct. Ale máma by jí řekla, že přehání. Že se to prostě stalo. Taky nemusela přebíhat silnici mimo přechod. Nemusela se jí ptát, aby znala její odpověď.

Přestože máma její pomoc nepřijímala, pokoušela se jí Bára vypomoci, jak mohla. Připomínala jí své zkušenosti z války, jenže tím jí nevědomky připomínala tátovu smrt a došlo jí to až příliš pozdě. Jindy distingovaná dáma smetla z peřiny dřevěný tác s namazaným chlebem a čajem. „Víš, čím bys mi udělala největší radost, Barborko?" zeptala se sarkasticky. „Tím, že si najdeš práci a nenecháš mě přemýšlet, zda jsem tě špatně nevychovala.

Bára si nikdy neřekla, že by byla špatně vychovaná. Naopak. Doufala, že pobrala aspoň kapku mamčiny distingovanosti. Jako malá mámu vždycky poslouchala na slovo. Postav se támhle! Udělej tohle! Stůj rovně! Kam jí postavila, tam zůstala poslušně čekat. Když nad tím Bára přemýšlela, i gymnázium jí vybrala máma. Už od šesté třídy. A taky s vysokou jí dost poradila. Bára byla vůbec zvyklá přijímat rady a rozkazy a ihned se na ně adaptovat a provést je.

Třeba by z ní byla taky výborná vojačka. Na české straně se do lidových milic i profesionální armády hlásilo mnoho žen. Na té slovenské měly ženy válku zakázanou. Konzervativní propaganda jim radila zůstat doma, zatímco ta česká, liberální, popadnout pušku. Všechno bylo za války v Česku až příliš nepovinné, ale počítalo se, že uvědomělí lidé se do každé té dobrovolné aktivity vhrnou po hlavě. A Bára až nyní chápala, jaký chronologický uvědomělec navzdory nenávisti k válce bývala.

Hned první rok války zrušila škola nutnost praxe pro studenty Bářina oboru. Pochopitelně ji mohli nebo spíš museli nahradit členstvím ve vojenských organizacích nebo dobrovolnictvím při budování nezdolné svobodné České republiky. Jurimu stačil semestr u doborovolníků, Bára si ke dvěma semestrům přibrala ještě praxi u doktora Hniličky, kam pak nastoupila na stálo. To stálo však vydrželo jen něco málo přes rok. Jako by Juri změnil její uvažování. Najednou viděla tu složku ve své hlavě, která měla obsahovat vlastní sny a přání. Ta složka byla prázdná. Snad v ní zbylo jen pár zmuchlaných fólií, za které by jí máma vynadala a řekla jí, ať si koupí nové z tvrdšího materiálu.

Když se máma začala v doprovodu francouzských holí pohybovat po domě rychlostí Usiana Bolta, rozhodla se Bára, že jí tam už asi opravdu není potřeba. Jako kdyby někdy bylo.

Byl to ten moment prozření. Co chce máma, co by chtěla Bára, z čeho budou mít prospěch obě a rozčílí snad jen jednu a maličko.

Přijít žádat o práci jen tak bez ničeho. Bez několika referencí a diplomu jí bylo cizí. Nesla si jen životopis. Napsaný celý znova, bez barviček, pečlivého strukturování a různých druhů písma pro různé položky. Vytvořila ho během pár sekund ve wordu a vytiskla v místní maličké knihovně. Nechala ho na recepci v té nemocnici s připojeným vzkazem.

O čtrnáct dnů později si oblékla uniformu ošetřovatelky. V novinách psali pořád, že chybí kvalifikovaný nemocniční personál. Bára kvalifikovaná nebyla, ale za to byla ochotná dělat cokoli. Dokonce nosit o dvě čísla větší oblečení v barvě někde mezi zažloutlou bílou a oranžovou, aby se odlišila od mediků. A najednou z ní to všechno spadlo. Pocit vlastní nepřekonatelné nedostatečnosti, honba za něčím, čím není. Kazila tou dobou spoustu věcí. Ztrácela se ve stejných nemocničních chodbách odlišených jen různými reklamními sděleními na stěnách. Učila se, že plakát na lék na zvětšenou prostatu najde u bufetu a varování ministerstva zdravotnictví před kouřením vedle plicního, pilulky na nízký tlak vedle výtahu v přízemí a na vysoký zase, aby se to nepletlo, vedle jipu téměř pod střechou. Taky se učila, kdo z pacientů má alergii na ořechy a kdo zase na jablka, a těm oběma namísto nemocničního štrúdlu, který od pohledu neobsahoval ani jedno, vkládala do úst ještě nevzhledněji působící „ró" kakaovou roládu. A taky jí po cestě domů autobusem častokrát napadalo, že by se sama ozvala Jurimu. Že už nebude čekat. Ale pak si zase řekla, že kdyby chtěl, tak se ozve. Už uběhlo příliš mnoho času a on už tuhle kapitolu jistě uzavřel. Bylo na čase, aby ji uzavřela Bára. Jen kdyby to nebylo tak příšerně těžké.

Dnes trochu kratší kapitola, která si posvítila na další část Bářiny osobnosti a tentokrát jsme se víc věnovali i její mámě. Příště už se nám to ale zase trochu víc rozjede a dozvíme se i trochu víc o Jurim, takže budu ráda, když si ji přečtete. Vaše TheGirlBehindPages