Věci, na kterých už nezáleží

4. Tátova smrt

 Máma tátovým brýlím přezdívala lupy. Bára si je párkrát nasadila. Celý svět se jí vždycky rozmazal a rozbolely jí oči. Byly kulaté a půlené. Bez nich prakticky neviděl, zato s nimi kontroloval úkoly od žáků a rozeznal sebemenší nepřesnost v podle zadání narýsovaném trojúhelníku. Bylo to zvláštní. V jeho očích muselo být všechno přesné, zdůvodnitelné, vypočitatelné. Bára si představovala, že si před každým rozhodnutím dovede spočítat možná rizika. Ale když se ona pokusila vidět jeho očima, viděla jen rozpité barvy.

Ona se nedivila, když ho jako držitele modré knížky zastavili rok po začátku války na ulici s předvoláním k odvodu. Zastavovali každého, kdo se neschoval. Dokonce postávali před univerzitou. Na studenty zatím nemohli. Jen se snažili probudit v nich špatné svědomí, aby se přihlásili sami. Jednou takhle zastavili jí s Jurim a ptali se ho, jak je možné, že nebrání svojí vlast. Takový urostlý statečný mladý muž. Juri měl naštěstí ten den žertovnou náladu, otočil se k nim a zřetelně pronesl: „Keď myslíte."

Dočkal se pár urážek a nepříliš milých doporučení, aby „táhl odkud přišel", ale vzápětí už obtěžovali dalšího studenta. Zato od táty chtěli občanku a pak kontakt. Všechno si zapsali a slíbili mu, že mu do schránky brzy přijde pozvánka k odvodu.

„Já jim říkal, že je to nějaká blbost. Už jsem tam přece jednou byl. Dostal jsem tu knížku," líčil jim táta doma ve vzteku. Domů s tou novinou pospíchal tak rychle, že na náledí spadl a rozsypal rohlíky na cestu. Takže pak musela máma pro pečivo znovu. Bára zrovna přijela na návštěvu. V předsíni ještě vězel její kufr. Máma kolem něj stále chodila a připomínala jí jeho neútěšnou situaci. Jestli ho nevybalí a nehodí do pračky, tak se prý už dojde vybalit sám. Až s tátovým příchodem ztichla.

„A řekl jsi jim to dostatečně důrazně?" zeptala se máma. „Vždyť to víš sám. Na nás taky občas bručíš jak nasupenej medvěd."

„Ale co je to za slovník, Milado?" obořil se teď pro změnu na mámu. Nehledě na to takzvané bručení se však nemýlil. Na jaře si ho znovu pozvali a uschopnili k boji. Teprve, když se na začátku června musel sbalit, se choval jinak, než obvykle. Opustilo ho logické uvažování a narval si do malé příruční tašky několik tlustých knih. Když je máma vyhazovala na postel a nahrazovala je teplým prádlem, náhradními rukavicemi a šálou, ohrazoval se, že přeci potřebuje také nějakou potravu pro duši. Nechala mu jen propisku, papíry a drobnou knížečku od Paola Coelha. Bára chápala, proč si ji chce vzít s sebou. Četla ji už jako malá. Byl to jeden z tisíce pokusů, jak si k tátovi najít cestu a snad ho alespoň trochu pochopit. Četlo se to špatně, snad až jako dospělá pochopila podstatu té knihy. Táta se jí pokoušel nějak odůvodnit tuhle nesmyslnou šlamastiku, do které se jen tak bezdůvodně dostal. V té knize se psalo o tom, že každý člověk má předurčený svůj příběh, který však naplní jen pokud je dostatečně statečný. Táta se rozhodl začít věřit na osud. Na to, že je jakousi záhadou služba v přihlouplé válce součástí příběhu matikáře a fyzikáře z Beskyd.

Slíbil, že bude často psát. A že přijede na návštěvu, jakmile bude moct. Nepřišel od něj však jediný dopis. Nestihl žádný napsat. Mámě přišel poštou jen malý balíček, v něm knížka a brýle s vymlácenými obroučkami.

Bára na tu pomatenou dobu nevzpomínala v dobrém. Neuměla truchlit. Setkala se už se smrtí, jen ne se smrtí blízkého člověka. Či spíše člověka, který jí měl být blízký, ale přitom se mu přiblížit nedovedla. Očekávala, že projde všemi fázemi smutku. Ale prošla jen jedinou. Vzpomínky na tátu se jí rozostřily jako by k nim ztratila přístup. Jako v nějaké přihlouplé počítačové hře, z níž se jí omylem odinstalovalo rozšíření. Měla dojem, že i Juri prožíval pohřeb víc než ona, a to se s Bářiným tátou moc neznal. Ale vlastně by se ani nedivila. Válka se ho začala dotýkat víc než jí. Přišel mu dopis z domova. Rodiče chtěli, aby se vrátil. Poslouchali propagandu v televizi a nelíbilo se jim, že chodí s Bárou. Taky se jim nelíbilo jeho studium. A už vůbec se jim nelíbila jeho neuvědomělost.

Když jeli vlakem na pohřeb, šprtali se spolu na zkoušky, když se vrátili z pohřbu do máminy chaloupky, zase si spolu opakovali látku. Bára to tenkrát brala podivně automaticky. Po jedné činnosti následovala druhá. Jako by se neslušelo zavzpomínat na mrtvého. Ani máma to nedělala. Zatímco se ze shora ozývala latina, zdola se linula vůně řízků. Ze smutku se vyvařila. Jen Juri seděl v noci u otevřeného okna a zamyšleně vyhlížel proti zalesněnému kopci.

„Co nespíš?" zabručela na něj Bára. Táhlo jí na nohy a v rozespalosti si sotva uvědomovala, že se z ní stal poloviční sirotek.

„Myslíš, že ma tvoj otec schvaľoval?" zeptal se jí.

Bára vstala a zabalená do deky k němu přešla. Prsty mu zabořila do kudrnatých světlých vlasů. „Když tě poprvé potkal, říkal mi, že jsi na něj moc rozevlátej. Vypadáš prý jak z Šakalích lét."

Juri k ní udiveně vzhlédl: „To by mal počuť môj ocko. Vezli by ho nohami dopredu. A nikdy o mne nehovoril, že som..."

„Nic špatného o tom, že jsi Slovák, neříkal," odtušila, na co myslí. „Řekla bych, že na něj by byl pomalu každý, koho bych přivedla, trochu moc. Očekával někoho vážného... Doktora."

„Já brzy budu doktor," opravil ji Juri.

„Zvěrolékař. A zatím jen magistr. Ale mě to stačí."

Juri k ní vzhlédl a pousmál se. Dřív si stačili. A on jí stačil i teď. Ale ona jemu nestačila.

O necelé dva roky později seděla u mámy v kanceláři, zatímco jí škvírou mezi dveřmi pozorovala při práci za okénkem informačního centra. Na cestu do města chtěla vzít s sebou Astu. Jenže máma by akorát nadávala, kdyby její sterilní pracovní prostředí narušila tou uslintanou pelichající fenou. Asta si stále ještě nezvykla na to, že je slepá. Neuměla se navigovat v cizím prostředí a do všeho by vrážela. Stejně jako Bára si ještě stále nezvykla na tátovu nepřítomnost. Na hřbitov od jeho pohřbu nešla. Stále studovala a pomáhala v ordinaci. Neznala volný čas a mámu tak nenavštěvovala často. Nedošlo jí, jak osamělý život vede. Dokud se nerozhodla ho vést s ní.

S odbytím šesté hodiny otočila máma cedulku za sklem a přišla za Bárou. Nechala ji čekat u malé stoličky, na níž její dcera sedávala už jako malá a kreslila si. Už tenkrát se podivovala nad máminou elegancí a spořádaností. Někteří lidé se už rodí takoví. Jako by byli určení k sezení za přepážkou.

„Už tě napadlo, co bude dál?" zeptala se jí, jako by Bára přila právě kvůli tomu. Měla pravdu. Přišla. Jenže odpověď čekala spíš od ní. A tak jen zakroutila hlavou.

Pak si sedla do své otáčivé židle u počítače. „Možností je víc. Buď se zajdeš tomu Holičkovi omluvit..."

„Hniličkovi, mami," opravila ji Bára.

„Nebo si založíš vlastní praxi. Tady by se zvěrolékař hodil. Vezmeš si půjčku..."

„Nebo?"

„Nebo začneš hledat něco jiného. Zatím mi můžeš pomoct tady. Občas zaskočit. Zaškolím tě. Už jsem se ptala na radnici."

Báře se žádná odpověď nezdála správná, ale nakonec kývla na tu poslední.