Věci, na kterých už nezáleží

2. Spor o eutanázii

 Už tomu byly tři roky, co se s Jurim setkala poprvé. V prvním ročníku magisterského studia. Tenkrát si na nepřátelé jen hráli. Do skupinky studentů, kteří se znali už několik let přibili noví. Z Prahy i z Bratislavy. A všichni ihned v obrovské posluchárně utvořili malé plaché skupinky. Jako tučňáci strážící si své hejno, obcházející kolem dokola a chránící ho před okolním mrazem. Drželi se svých známých, i když s nimi ještě loni prohodili možná tak pár slov ve frontě v kantýně. 

Především Juriho se Bára tenkrát stranila. Zpětně chápala, proč ji tak vyváděl z míry. Lidé mají tváří tvář strachu z neznámého dva instinkty, útočit a utéct. Bára dělávala obojí. Vytočeně si o něm šeptala s ostatními spolužáky, když už zase přišel pozdě. Když žertoval s učiteli, měla chuť po něm hodit propisku. Taky jí vadilo, jak nemožně seděl skrčený na židli. Jako by ho nikdo nikdy nenaučil sedět rovně. Všichni členové Zmatlíkovy rodiny sedávali rovně a spořádaně. Pro učitele matematiky a referentku infocentra se to ani jinak nehodilo. A Báře Juriho shrbený posed, neučesané kudrnaté vlasy a pozdní příchody do hodin připadaly jako hotový zločin proti slušnému vychování. Když dostali za úkol napsat společnou seminární práci, hned mu navrhla, ať vymyslí téma on. Ona se přizpůsobí. Rozdělí si úkoly a do prezentace se nemusí vidět. Pak se sbalila a urychleně vyběhla ze třídy. 

Pak však následovalo několikatýdenní ticho. Nepřišel s nápadem. Dokonce se jí zdálo, že na ni úplně zapomněl. Když se na jednom semináři dostala do sporu s vyučujícím, zdálo se jí, že jí ani neposlouchá. Zase byl tak podivně schoulený u zdi a cosi si čmáral. Ani se mu nedivila. On uměl jen šprýmovat, všechno odkládat a neustále ukazovat, že mu chybí jakákoli disciplína. Při vzpomínce na ten den si Bára uvědomila, že tenkrát musela být její rozohněná argumentace pro smích většině třídy. Oni už tenkrát zřejmě chápali, že veterina není pro lidi, kteří se tak silně brání usmrtit jakékoli zvíře. Bára by se vždy snažila udělat co nejvíc. Prodloužit každému tvorečkovi život. A zatímco staršímu váženému kantorovi přišel nemorální její názor a tvrdil, že by měla znát hranici, kdy přestat zvíře trápit, Bára si stála pevně za svým. Dokud existuje sebemenší naděje na uzdravení, tak se mu přeci musí pomoci. Tenkrát si říkala, jak byla pevná ve svých zásadách. Teď věděla, že se jen bála otevřít oči. A když je otevřela, zjistila, že už není malou holčičkou, která si domů tahá kotě s poraněnou packou nebo vrabce, který nedovedl létat. Veterinární profese už jí nepřipadala tak vznešená a radostná. Byla spíš o zkracování utrpení než o uzdravování.

Tenkrát za ní Juri po hodině přišel a vyhrkl: „Etické aspekty eutanázie zvierat." A když k němu nechápavě vzhlédla, dořekl: „Naša téma."

Asi tím začaly ty jejich žabomyší války. Neustálé hašteření o hlouposti a usmiřování plné šprýmů. Juri zalezlý na jednom z rozedřených křesílek za posledním regálem v knihovně kroužkoval celé odstavce v odborných publikacích. Ty pak pouze s pár úpravami přepsal do slovenštiny. Bára mu ten jeho povedený plagiát spořádaně u stolu přepsala v přijatelné formě zase zpět do češtiny. Neshodli se ani na tom, v jakém jazyce práci napíšou. 

Někdy to vypadalo, jako by se ho společná práce ani netýkala, jindy seděl s obličejem téměř nalepeným na monitoru a dohadoval se s ní i kvůli maličkostem. Jako když sepisovali kapitolu o historii eutanázie zvířat v Československu. Juri měl pocit, že by se tam měla psát pomlčka a všude ji po Báře doplnil jen aby to ona poté po něm přepsala a všechny pomlčky smazala. Chovali se jako dokonalí nepřátelé i přátelé. Zpětně se jí ta jejich pomlčková válka zdála jako dětské hašteření... Nic, co nebylo válkou, by teď už válkou nenazvala. Ne potom, co viděla tanky, rozbořené domy, provizorní špitál uprostřed haly přichystané na farmářské trhy a tátu ve vojenské uniformě.

Teď byli skuteční nepřátelé. Nepotřebovali pro to ani vlastní malicherný spor. Stačil jim cizí. Cizí pomlčková válka, kvůli které nosívala odznáček s přeškrtnutou pomlčkou. Symbol české pravdy. O tom, že se ve slově Československo nepíše ta zpropadená pomlčka.

Když se třetí večer doma chtěla připojit k mámě v obýváku u televize, sotva si jí všimla slézat po žebříku z podkroví, přepnula kanál na nějakou příšernou telenovelu. Bára věděla, že máma sleduje zprávy. Netušila, jestli jim teď po smrti táty věří. Lidé po válce obviňovali válku ze všeho, co se jim přihodilo špatného. A za smrt táty mohla válka. Ale o Jurim snad smýšlela stále dobře. Vždyť on válku vždy odsuzoval.

Bára se zabalená do deky schoulila na pohovce k Astě. „Co tam říkali?" tázala se mámy, ale předstírala, že je jí to vlastně jedno.

„Nic důležitého," odvětila jí na to máma a jako by mezi řečí se dotázala, kdy se Bára plánuje vrátit do práce.

„Ještě nevím. Mám teď hodně volna. Pan doktor říkal, že bych si ho měla vybrat teď. Přes Silvestra bývá hodně úrazů. Pes slyší rachejtle a zaběhne se... Někde si něco zlomí. Znáš to... A lidi kolikrát blázní s pyrotechnikou už o Vánocích."

„Myslela jsem, že budeš na Vánoce doma," nechala její máma zaznít slabou výtku.

Do Vánoc zbývaly dva měsíce, ale Bára po pravdě netušila, kde bude. Doufala, že už bude mít plán, co dál. Ale nejraději by si zalezla k zimnímu spánku jako by byla nějaké divoké zvíře a probudila se až na Jaře. Až jí bude líp a teplo u srdce.

Vánoce před dvěma lety s nimi v Beskydech poprvé a naposledy trávil i Juri. Bál se, že když pojede na svátky domů na Slovensko, už by ho po Novém roce nemuseli pustit přes hranice zpátky. S Bářiným tátou vyrazili do lesa ukrást stromek a máma celý večer nadávala, že vzali smrček se dvěma špičkami. Něco takového nemohla její pořádkumilovná duše skousnout. Ale díky Jurimu byla i přesto nálada ten večer tak nějak uvolněnější. Protože on detaily jako dvě špičky na stromku, zmuchlaný ubrus nebo moc kostí v kaprovi neřešil. Všechno ho nechávalo v klidu. Alespoň do té doby, než se na Moravě přestal cítit jako doma. 

Asta s nimi tenkrát ještě nebyla. Zato s nimi byl táta. Loňské Vánoce už trávily bez táty i bez Juriho, který krátce před nimi odjel domů a po Novém roce už se tentokrát vrátit neplánoval.

„Pokusím se to nějak zařídit, ale nic neslibuju," odpověděla nakonec mámě na její otázku. Odpočítávala dny, které ještě zvládne promlčet, než se přizná, že těch šest let studia jí nakonec k ničemu nebylo.

Nehodila se na to. Nedovedla vypnout emoce a stisknout tlačítko racionálního rozhodování. Pochopila to už tenkrát, když se s Jurim v knihovně zamýšlela nad tématem eutanázie. Nedovedla učinit racionální rozhodnutí a prostě říct, kdy už je třeba skončit a přestřihnout tu nitku pojící trpícího tvorečka k životu. Neměla na to žaludek, srdce, mozek ani... plíce. Juri  si snad myslel, že jí tím otevře oči a ona si přizná, že se na to nehodí, mnohem dřív. To by však nesměla být tak zatraceně tvrdohlavá.

Za dobu války asistovala u operací spousty zvířat poraněných granátem nebo zasypaných zřícenými domy. Zpočátku si říkala, že dělá záslužnou práci. Vždyť kdo myslel na ta nebohá zvířata, která si válku nevybrala, když se dennodenně zápolilo i o lidské životy. 

Tenkrát se navzdory válce cítila zamilovaná, šťastná a odhodlaná pomoci těm, kteří takové štěstí neměli. Ale teď bylo po válce a když se Bára znovu podívala sama na sebe, zjistila, že jí najednou část chybí. Nikoli fyzická část, spíš kousek duše, který odešel, aniž by si toho v tom shonu posledních let všimla. Pochopila, že z ní ta práce vysává život. Už nesnila o vlastní ordinaci. Spíš by si přála, aby jí někdo přišel říct, co má dělat. A ona by ho poslechla a zbavila se veškeré odpovědnosti za vlastní sobecké rozhodnutí své životní poslání opustit. Někdo jako Juri. Kdo by neplýtval slovy. Jen by si sedl na opačný konec postele a skrčil se do nějaké příšerné pózy, přičemž by jí už při pohledu na něj bolela záda. A pak by jí navrhl téma, ze kterého by ona svou pečlivou rešerší stvořila mapu ke své další cestě.