Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Mučedníka nerobí trest, ale důvod.
Krabičku s jídlem jsem dal do papírové tašky, přiložil ještě šumivý tabletky a též nějaké drobnosti, jako čokoládu, ovoce a sušenky.
Za Jungkookem jsem chodil již čtvrtý den, jeho stav se podstatně zlepšil, předevčírem už ani neměl horečku a včera mi dokonce řekl, že se mu v noci spalo dobře a absolutně se nebudil. Byl jsem rád, že se uzdravil takhle rychle, evidentně měl silnější imunitu než já, takže dneska jsem se u něho stavoval jenom ráno a přes den pomáhal paní Seo Ju-hyun.
Avšak jsem si nebyl jistý, zda mu jídlo, co jsem přinesl ráno, stačilo. Rozhodl jsem se, že se u něho zastavím i takhle k večeru, kdyby cokoliv potřeboval.
Připadalo mi zvláštní, že jsem se rozhodl zase sám od sebe, se za ním vydat, ale možná za to mohla i skutečnost, že jsem svůj čas raději strávil mimo domov, s otcem byla totiž atmosféra stále nepříznivá.
Přemýšlel jsem, zda si mám vzít ještě mikinu, měl jsem jenom bílé tričko a modrý, úzký džíny, ale dnes svítilo sluníčko a ač již byla zima, tak vzduch byl příjemný a ani nefoukal studený vítr jako včera.
Vzal jsem si tedy jenom bundu a tenisky, popadl ještě klíče a vyrazil na cestu. Slunce již pomalu zapadalo, s nadšením jsem sledoval červánky, dnes jsem měl poněkud lepší náladu, necítil jsem takovou tíhu, jako poslední dobou stále, bylo to velice příjemné.
Po několika minutách jsem již zazvonil u hlavního vchodu a chvilku počkal, nevěděl jsem, zda je v posteli, ale pokud už se cítil dobře a volně se pohyboval po domě, tak jsem chtěl, aby věděl o tom, že jsem dorazil.
Dveře se po chvilce otevřely a přede mnou se zjevil muž s černými vlasy, který měl skleněný oči.
,,Jsem ožralý, tak nevím, zda tu chceš být." vysloví.
Nechápal jsem z jakého důvodu pil, když se ještě dva dny zpátky necítil dobře. Chvilku jsem váhal, neměl jsem v oblibě, když se někdo opíjel, ale u něho jsem obavy nepociťoval, hlavně jsem s ním párkrát byl, když pozřel alkohol.
,,Proč jste se opil, pane Jeone? Byl jste přeci nemocný."
Udělal jsem krok dopředu, ihned mu cuknul pravý koutek nahoru, když mu došlo, že nemíním jít domů a ustoupil do strany, abych mohl vstoupit dovnitř.
,,Protože už mě to tu sere." odpoví.
Nechápavě jsem svraštil obočí, tašku jsem zatím položil na zem a sundal si boty, též bundu, ale po chvilce se opět narovnal, vzal si svoje věci a došel za ním do obýváku.
,,Z jakého důvodu jste vůbec tu?" optám se.
Tahle otázka zněla zvláštně, ale ve skutečnosti mě zajímala, protože mi nebylo jasné, proč je vůbec tady ve městě. Není křesťan, nezajímá ho institut a i přes to byl schopný si tady pořídit dům.
